Směrování na východ?

Člověk se skutečně nestačí divit, jaké že to nesmysly vyloví naši politici. Poslanec Bublan tento týden televiznímu štábu řekl, že pobaltské státy se bojí, aby nedopadly jako Krym. Řekl to jako zdůvodnění, proč máme navyšovat zahraniční mise. Místopředseda hnutí ANO Brabec ve stejný den sdělil nám posluchačům televize, že komunisté směřují na východ, kdežto ostatní politické strany a republika na západ. I tomu se lze jen zasmát. To, že jsme členy Severoatlantického paktu, je skutečnost. Že komunisté tím nejsou nadšeni, je také pravdou. Vzpomínají dobře na to, jak svého času prezident Havel slíbil všem, že do žádného vojenského paktu už nepůjdeme, a ještě předtím tvrdil, že všechna vojenská seskupení by se měla rozpustit. Bylo by pak, nedořekl, krásně na světě. Jenže netrvalo ani desetiletí a bez referenda jsme se stali členy Aliance, která v té době bombardovala Jugoslávii, kde zahynuly stovky civilistů.

 

Brabcovo tvrzení je nesmyslné. Je rozdíl chtít, aby svět byl bez napětí a válek, a tím se stavět proti eskalaci napětí ve východním směru, anebo směřovat na východ. Rusko je kapitalistická země. Oligarchové si zde za Jelcina přivlastnili převážné množství národního bohatství. Ruští komunisté, s nimiž KSČM spojují společenské názory, jsou oponenty současného ruského vedení a do prezidentských voleb postavili svého kandidáta. Umístil se v nich dokonce na druhém místě. To by pan Brabec měl vědět.

Chceme-li ovšem mírovou spolupráci, z níž vyrůstá rozvoj, pak nemůžeme chtít napětí. Politické strany, které jsou napravo od komunistů, se podřizují zájmům globalizovaného kapitálu v čele s velkokapitalisty ze Spojených států. Buď si to neuvědomují, nebo už jsou zaslepeny tak, že nevnímají realitu. Pokud ale chceme žít, pak musíme chtít mírová řešení, a to nám současné směrování NATO a Spojených států, konkrétně na východ, nenabízí.

 

Josef Šenfeld, Haló noviny 19.5.2018

 



Já, já a zase já

 

V Poslanecké sněmovně je nemálo »jájínků«. Miroslav Kalousek není jediný. Myslel jsem vždycky, že ho nikdo nemůže překonat. Opak je pravdou. Po přečtení Pocheho vyjádření k další etapě svého »nejmenování ministrem zahraničí« změnil jsem svůj názor. Jsou, jak vidno, kromě Kalouska i jiní, kteří vyrostli do nebes a myslí si, že nad ně není. Ale abych jen nemudroval: »Chtěl bych vás ujistit všechny, že pokud by někdy, za poměrně dlouhou dobu, došlo k tomu, že bych už nebyl nominován soc. dem. na tento post, tak nepřipustím, aby byl ministrem zahraničí této vlády někdo, kdo by s mými názory byl v protikladu nebo v rozporu.« Vskutku navýsost »moudrá« myšlenka kandidáta na ministra zahraničí pana Miroslava Pocheho.

Jak si jeho slova vykládat? Je možný pohled z několika úhlů. O tom prvním jsem se zmínil. Je jím nepředstavitelné velikášství člověka, který pro své »já« by byl schopen položit i složitě se zrodivší vládu.

Je tu i další moment z jeho vyjádření, na nějž bych chtěl upozornit. Především to, že je přesvědčen, že vedení sociální demokracie je mu tak podřízeno nebo zavázáno, či se ho bojí, že vlastně diktuje Hamáčkovi a jeho druhům, co mají a budou dělat, co smí a nesmí. Má je, lidově se říká, »na drátku«. Nebo si to alespoň myslí, a protože předseda proti jeho výrokům neprotestuje, je přesvědčen, že jen on má pravdu.

Pak je tu ještě pohled z vládní úrovně. Sociální demokraté nejsou jediní, kteří nám dnes vládnou. Je tu i ANO, je tu i prezident. Ve vládním prohlášení jsou zapsány zásady naší zahraniční politiky. Ale pan Poche zcela nedávno potvrdil vstřícnost k přijímání migrantů, ač vládní záměry jsou jiné. V těchto dnech se zase postavil za přijetí eura, ač vláda něco takového v programu nemá. Jsou také další rozdílnosti. Přesto si myslí, alespoň z výše uvedeného citátu to plyne, že prezident ho jmenovat bude, a i to, že pokud se tak nestane, zřejmě premiér Babiš se podvolí a kvůli kompetencím se obrátí na Ústavní soud. A když se Zeman a Babiš nepodvolí, bude rozhodovat o tom, kdo se ministrem stane, jinak vláda skončí, a bude to muset být člověk, jenž bude hlásat jeho názory a poslouchat ho. Ne usnesení vlády, pokyny premiéra, to opravdu ne, ale Miroslava Pocheho.

A vedení sociální demokracie k tomu schlíple mlčí a namísto rázného odmítnutí pocheovského diktátu stále a stále ustupuje. Jak se ovšem zdá, také Poche, nejen Sobotka, přivede ČSSD, jak naznačují i srpnové preference, krok za krokem do bezvýznamnosti.

Josef ŠENFELD, kandidát KSČM na senátora na Litoměřicku

Haló noviny 6.9.2018

 





Co je hrdinství?

 

Opravdu: co je vlastně hrdinství? Významný čin, kterým zachráníme s nasazením vlastního života člověka, nebo snad je hrdinstvím být zabit v nerovném boji za svou vlast či padnout za jiné obecně významné cíle? Určitě ano, ale myslím si, že i jiné osoby bychom měli nazývat hrdiny. Hrdinou pro mne byl Otakar Jaroš, Julius Fučík, Josef Morávek, generál Luža, ale i třeba kosmonaut Remek či obyčejný novinář, který se dokázal postavit vrahovi na pražském Karlově náměstí, student ze Žďáru nad Sázavou, který při obraně své spolužačky byl zabit nepříčetnou ženou, ale i hasič, který spěchal se svými druhy k požáru a při tom při havárii zemřel… - jistě mnoho dalších hrdinů bychom si dokázali připomenout a vůbec nemuseli použít jako příklad Jana Husa či Jeronýma Pražského.

Všude kolem nás žijí hrdinové. Bojím se však, že skutečné hrdinství nám média a určitá část společnosti zamlčuje a místo nich vyzvedává ty, kteří si sami zvolili nebezpečné povolání, za které byli velmi dobře finančně ohodnoceni, a to i s tím rizikem, že mohou při jeho výkonu přijít o život. Smrt kohokoli je strašná věc. Znamená konec snů a plánů, krutě vždy zasáhne do života nejbližších. Ale přesto mohu jen těžko nazvat hrdinstvím to, když se někdo daleko od své vlasti v zájmu jiných »snažíš vnutit myšlení a způsob života« druhým.

V těch dnech, kdy zahynuli daleko od naší vlasti tři čeští vojáci, nikoli však v hrdinském boji při obraně naší země, zahynul také jeden hasič. Jel zachraňovat a zvládnout se svými druhy požár, který mohl mít řadu obětí. Byl snad proto menší hrdina, nebo hrdinou nebyl vůbec? Jsou hrdiny ti, co přinášejí do cizí země proti vůli části obyvatel pravidla Evropy či Ameriky a jejich pojetí demokracie a svobody? Ne, nechci odpovídat. Jen jedno vím, že onen hasič měl také svou rodinu, že novinář Velíšek, který byl zavražděn na Karlově náměstí a student Vejvoda ze Žďáru také. Ale nepamatuji se, že média kolem jejich hrdinské smrti udělala takovou kampaň a že by se od rána do večera hovořilo o jejich hrdinství. Na rozdíl od zmíněných vojáků, kteří daleko od nás plní úkoly a cíle někoho jiného, přičemž jejich smrt těžko můžeme nazvat skutečně hrdinskou.

Josef ŠENFELD, kandidát do Senátu ve volebním obvodu č. 29 - Litoměřicko a Slánsko

Haló noviny 14.9.2018

 



Cesta do pekel

 

Trumpův výrok poté, co se vrátil z helsinské schůzky, mě rozesmál. Nejde mi o to, že popřel, co prohlásil přímo na místě, ale o další nelogickou moudrost. Napsal, že »odpovědnost za ovlivňování amerických voleb je na Putinovi« a prý každá hlava přece odpovídá za dění ve své zemi. To první je neustále obehrávaná písnička, to druhé je pro mne novinkou.

Chápu sice, že prezident v prezidentském systému či premiér v tom obyčejném, za mnohé odpovídají, ale… Musím panu Trumpovi položit otázku: Kde je hranice odpovědnosti politika? Odpovídá pan Trump za střelce v amerických školách, kteří zmařili nemálo životů? Odpovídá za stále ještě existující slums u velkých měst a za činnost gangů v nich? Odpovídá za automobilové havárie na silnicích a dálnicích v zemi? Řeknete, blbost. Nemůže odpovídat za nějakou prkotinu, za nějaký zločin. Ani Bůh, pokud existuje, to není schopen zvládnout. Nezabránil přece vraždám Johna a Roberta Kennedyho, ani Martina Luthera Kinga. Ani Bůh, ani prezident, či v případě Johna Kennedyho, ani všemocná CIA. Tedy, pokud se sama, mám na mysli právě CIA, na Kennedyho vraždě nepodílela.

Kam až může sahat ovlivňující ruka prezidenta? Může Putin odpovídat za hackera Nikulina, za mladou ruskou ženu momentálně žijící v USA, která se pokoušela dostat do blízkosti amerických finančníků a doufala mít z toho profit? Za to, že třeba nějaký agent (jde o konstrukci), který prozradil své podřízené jiné centrále, se třeba onomu agentu nepomstil? Je to tak nemyslitelné? Do své otázky jsem mohl zařadit Putina i Trumpa, Macrona, Mayovou či Merkelovou. Ale mohl jsem se zeptat – s prominutím – zda zodpovídá za to, že na toaletě v Bílém domě neteče voda. Je to tak absurdní otázka? Myslíte?

Hon na čarodějnice ve Spojených státech nemá hranic. Kdo podal ruku ruskému velvyslanci či s ním mluvil na nějaké recepci beze svědků, je potenciální zrádce. Nebo se setkal, třeba i náhodně, s nějakým ruským turistou a poradil mu, jak se dostat na Central Park. A přitom to nehlásil na správný úřad. Za onen nový maccartysmus může prezident Trump? Může i nemůže. Nemá však síly ho zastavit, protože strana, která volby prohrála, se s porážkou nechce smířit a alespoň znejišťuje prezidentův tým a samotného Trumpa. Ten neví, na čem je a často musí kličkovat, vyklízet pozice a tvrdit, že co řekl, tak vlastně neplatí. Pro svět to není dobrá zpráva. Kéž by i lídři Evropské unie pochopili, že cesta v závěsu Spojených států vede do pekel.

Josef ŠENFELD

Haló noviny 26.7.2018

 





Blíží se realizace hvězdných válek?

 

Jak před několika dny prohlásil americký viceprezident Mike Pence, americké vojenské síly musí svůj zájem zaměřit na kosmos a do dvou let ho ovládnout, protože tam prý bude příští bojiště. Vize o »hvězdných válkách«, která se kdysi dostala na stůl prezidenta Ronalda Reagana, najednou dostává o něco víc než obrysy. Na ono bojiště prý »budou povoláni nejlepší a nejstatečnější Američané, aby odvrátili, potlačili novou vlnu hrozeb proti našemu lidu a našemu státu«.

Odmysleme si způsob rétoriky amerických představitelů. Skoro připomíná včetně argumentace to, co naši dědové či otcové mohli slýchat z berlínského vysílače před osmdesáti lety – tehdy tam odsud mluvíval jistý pan Goebbels, odmysleme si, že v té době se nic nevědělo o dobývání vesmíru a ani k tomu nebyly znalosti a prostředky, odmysleme si, že šlo o naplňování programu nastíněného v Mein Kampfu a vlastně ani nebylo v silách někoho ovládnout celý svět, zůstane nám program agresivity a ovládnutí světa ze všech úhlů a pohledů. Velkohubost bychom mohli odsunout, jádro však zůstává. Možná i jako varování. Ovládnout svět se Američanům zatím nepodařilo. Vzpurných je mnoho států, i když arabským jarem a barevnými revolucemi některé vzpurné vlády zmizely. Jenže takový scénář nelze uplatnit na všechny. A přitom Spojené státy budou vbrzku potřebovat další suroviny, levné pracovní síly, aby byly k dispozici Američanům, a odbytiště globalizovanému kapitálu, jenž převážně sídlí za oceánem. A tak americká administrativa se rozhodla z vesmíru ovládnout svět. Viceprezident Pence však nehovořil jen o ovládnutí vesmíru. Hovořil i o tom, že je nutné se připravit na »příští bojiště«. Opravdu, mluvil o příštím bojišti a za své nepřítele tam označil Rusko a Čínu. Tyto země prý tento prostor proměnily »na bojovou oblast«. Dokonce uvedl, že se začínají budovat kosmické síly, které se tak stávají šestou složkou armády USA.

Nepřipomínají vám tato slova proslulý projev expremiéra Británie Churchilla v americkém Fultonu, jenž byl začátkem skutečné studené války, jež se jen uvážlivým postupem především východních politiků neproměnila v horkou? Dnes jsme na pokraji »další studené války«, do které přilévá olej nejen USA, ale i Velká Británie svými dalšími návrhy »na potrestání Ruska«. Ukazuje se, že všechno má svůj smysl a zdůvodnění, že žádnou studenoválečnickou akci nelze brát na lehkou váhu. Protože bývá předzvěstí něčeho, co může znamenat konec míru a začátek konce Evropy. Také islámské stěhování sem patří. Není jen jednou z náhodných skutečností. Nebýt pokusů ze strany USA ovládnout svět, a jejich arabského jara, byl by zde klid.

Ve slovech Pence vyslovených zcela veřejně v jeho nedávném projevu je však už hrozba a oznámení přípravy na válku. Novou válku, zdánlivě jinde než na Zemi. Jenže vše ve vesmíru se týká i Země, bude-li se válčit tam, pocítíme to i my tady. A že by Spojené státy někdy ovládly vesmír a velely vzhledem k tomu všem, je iluze. Nedivím se Rusku a Číně, a ostatně ani dalším »vzpurným státům«, že i ony se připravují na obranu a že si nechtějí nechat všechno líbit. Jen mě mrzí, že se to týká i nás, kteří žijeme uprostřed Evropy.

Josef ŠENFELD, kandidát KSČM do Senátu za Litoměřicko

Haló noviny 28.8.2018

 





Na čí hlavu?

 

Na čí hlavu padnou ti mrtví z hranice Pásma Gazy a Státu Izrael? Podle mainstreamových médií na Palestince, protože zřejmě mají sedět doma a smířit se s tím, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém a pro Palestince, ať žijí v Gaze či Nábullusu, stejné město tím hlavním nebude. Co je znovu odvedlo do ulic či k hraničním zátarasům? Trumpovo rozhodnutí o přestěhování americké ambasády z přímořského Tel Avivu do sporného místa zdejšího regionu. Přitom v Jeruzalémě žijí nejen Židé a Palestinci, ale i Arméni, křesťané různé věrouky a občané dalších národností. Trump tedy rozhodl. O mrtvé mu nejde. Ti ho nezajímají. Jsou to přece jenom Arabové. Podřadný národ v tomto regionu. Co může ještě následovat, je těžké odhadnout. Začne-li další intifáda, nebo »jen« několik desítek či stovek mrtvých bude pohřbeno, »jede se dál«? Ale kam »dál«? Ví to pan Trump?

 

Základní otázka, kterou jsem položil, však zůstává: Kdo nese odpovědnost za zatím »jen« šedesátku mrtvých? Trump se tváří, že o nich neví.

Za přesun ambasády do Jeruzaléma sklidil potlesk židovské lobby ve Spojených státech a pochopitelně i izraelských představitelů. Ale zároveň i kritiku většiny zemí Evropské unie, která si uvědomila důsledky. Proto byl vypracován dokument, jenž měl kroky Trumpa odsoudit. Jenže jsou nohsledi všude. Tři země se postavily proti, a tak žádný dokument nebude. Sklidily sice pochvalu od amerických představitelů, ale zároveň i odsouzení. Jednou z nich byla i naše diplomacie. Také ona se postavila za Trumpa. Tedy i ona nese odpovědnost za mrtvé z posledních dnů. Je si toho vůbec vědoma?

Když jde o tzv. lidská práva v souvislosti s Ruskem, Čínou, Kubou apod., vždy se odněkud ozve ostrá kritika. Tady jde přece také o lidská práva, cožpak Palestinci nejsou lidé? A v tomto případě se mlčí. Jako by se nás to netýkalo a přitom my jsme byli jednou ze tří zemí, která zablokovala odsuzující dokument. Nevím, co nám za to Spojené státy dají. Zdá se mi však, že nejde o nic více než o veřejnou pochvalu.

A stále zůstává otázka: Kdo je za ty mrtvé odpovědný? Svým postojem bohužel i my, ale já osobně svůj podíl odmítám.

 

Josef ŠENFELD, Haló noviny 17.5.2018

 



Pojistka demokracie?

 

V poslední době Senát, ona údajná pojistka demokracie, nechal o sobě slyšet. Z něho přišel jeden z návrhů, jak zase začít kouřit v restauracích, zdůvodněno to bylo »svobodou podnikání«. V poslední době zase je znám jeho zamítavý postoj k zákonu o referendu. Slyšel jsem zdůvodnění, že lidé opravdu nemohou vědět, oč jde, jsou na rozdíl od senátorů prý ovlivnitelní nějakou lobby. Sociálnědemokratičtí senátoři zase trucují kolem účasti ČSSD ve vládě. Část z nich chce být v opozici. O ně, tedy pokud jde o znovuzvolení, nejde. Volby do Senátu jsou většinové a zřejmě si tito senátoři myslí, že není problém se do Senátu dostat, což do Sněmovny může být složitější. Korunu tomu všemu nasadila skupina senátorů, kteří chtějí žalovat prezidenta Zemana za jeho »vyzrazení našich tajných operací« a myslí se tím jeho slova v televizi Barrandov týkající se novičoku. Dokonce kdosi z nich řekl, že »tomu se říká velezrada«. Není to pravda, jistě. Pravice se ovšem pokouší využít všeho, aby znevážila nebo alespoň oslabila vliv prezidenta Zemana. Jde ovšem i o to, aby někteří senátoři ukázali, jak jsou důležití, a že jiný způsob demokracie, než si oni myslí, by narušil tu »demokracii skutečnou«.

 

Jistě, Senát je součástí našeho demokratického systému. Která strana v něm není, může se cítit odstrčena od moci. Má svoje místo v popřevratovém vývoji republiky. Může lecčemus napomoci, leccos bohužel zbrzdit. On volí ústavní soudce, vyjadřuje se k nejdůležitějším zákonům a může jejich přijetí zkomplikovat. Proto je nutné být u toho. Mnozí senátoři především z pravicových lavic si ovšem osobují více práv, než má jeden každý sám. Zvláště někteří, především z pravicových stran, by chtěli více pravomocí, aby mohli více hovořit »do toho«, když už se jejich strany nedostaly v potřebném počtu do Sněmovny. Dosvědčuje to ostatně několik výše zmíněných »iniciativ« především z pravicových lavic. Také postoj k zákonu o referendu, který je diskutován, o tom ostatně svědčí. Na rozdíl od pánů a paní senátorů a senátorek si myslím, že lidé v zemi jsou natolik inteligentní, že jsou schopni posoudit, čemu dát hlas při případném referendu. Senátoři jsou sice, jak se říká, jejich zástupci, ale nikoli proto, že jsou inteligenčně či jinak nad nimi.

Nemyslím, že podobně uvažují všichni senátoři. Jsem přesvědčen, že to jsou ti, co se chtějí před podzimními volbami jen mediálně zviditelnit.

A pokud jde o KSČM, chceme-li do něčeho mluvit, musíme být u toho. Proto je třeba volit a udělat vše, aby byl náš, tedy komunistický kandidát, do Senátu také zvolen.

Josef ŠENFELD, Haló noviny 9.5.2018



Stane se krajíc chleba namazaný máslem přepychem?

 

Televizní zpravodajství v těchto dnech ovládlo máslo. Napřed se vyvolala panika, že před vánoci, kdy ho lidé potřebují na pečení cukroví, bude stát nejméně sedmdesát korun. Pak se objevilo video, kde zákazníci (převážně zákaznice) vzali útokem v jednom obchodě v Uherském Hradišti krabice s máslem za „akční cenu“ 46,90 Kč. Český statistický úřad vydal zprávu, že v sprnu stála čtvrtka másla průměrně 52,31, což znamenalo růst ceny meziročně o 45,2%. Od té doby ještě zdražilo. A tak se zákazníci ptají, zda se krajíc chleba namazaný máslem stane opravdu přepychem. Kdo za to může? Na předvolebních diskusích s občany jsem se setkal s nedůvěrou v tzv. oficiální vysvětlení, že cena másla roste všude v EU a mohou za to Číňané náhle skupující světové zásoby této potraviny. Spíše se ozývaly názory, že tak jako před lety u vajíček si obchodníci chtějí před vánoci vydělat na další surovině, kterou domácnosti ve zvýšené míře nakupují právě v tomto období. Co bude následovat? Na internetu kolují seznamy zboží, na němž by se takto mohlo ještě vydělat. Zisk na prvním místě? Nedivím se lidem, že zahraničním vlastníkům obchodních řetězců jejich zdůvodňování skokového zdražení másla nevěří. Způsobily to zkušenosti, kdy nám jejich mluvčí vysvětlovali, že rozdílnou kvalitu potravinářských výrobků ve stejném obalu u nás a v původních zemí EU způsobuje to, že máme jiné chutě. Teď už politici i na nejvyšší úrovni v EU museli uznat, že třeba Češi nemlaskají radostí při pojídání kuřecího separátu místo vepřového masa.

Otázkou zůstává, zda jde s tak prudkým růstem ceny některé z komodit vůbec něco dělat. Premiér Bohuslav Sobotka si všiml, že naštvanost lidí vzrůstá. A tak zadal úkoly. Ozvalo se ministerstvo financí, které vyzvalo Specializovaný finanční úřad, aby zkontroloval zvýšení ceny u tuzemských producentů másla i u hlavních obchodníků na maloobchodním trhu. Kontroly mají zkoumat oprávněnost zdražení másla kvůli růstu nákladů, zjistit změny v objemu dodávek z Česka i z dovozu a také případné odlišnosti cen podle původu másla. Pokud by na základě šetření vzniklo podezření, že některý subjekt zneužil výhodnějšího hospodářského postavení, mohou padat i pokuty. Zní to dobře, ovšem pochybuji, že výsledky cenových kontrol budou známé ještě před volbami. Obávám se, že stát udělá bubu a vše se vytratí do ztracena. Stát si již dávno odebral mnohé pravomoci v cenové regulaci. Řada politiků totiž tvrdošíjně zastává názor, že vše vyřeší trh. Pokud se tak v tomto případě nestane, pak přece můžeme mazat chleba margarínem, ne? Jedním z východisek může být skutečná podpora rozvoje zemědělství. Tím nemyslím handrkování na jednání vlády o národních dotacích. I když i zde KSČM prosazuje změnu od dotování na plochu k dotování podle výnosu. Tím chceme také snížit devastaci krajiny. Konečně se musíme dostat z pověsti popelnice Evropy k obnově soběstačnosti v základních potravinách. Proto máme v našem volebním programu zásadní zvýšení ochrany zemědělského půdního fondu. Již žádné sklady na půdě, kde by se mohly pást krávy, pěstovat obilí či pícniny. Požadujeme zpřísnění podmínek obchodování s půdou, aby byla využita k základním účelům, a tak se omezily její spekulativní nákupy. Chceme také podporovat rozvoj malých potravinářských provozů po celé republice s cílem vytvořit síť maloobchodních provozoven jako protiváhu velkým zahraničním obchodním řetězcům. Jinak nás cizí neviditelná ruka trhu zanedlouho zase vyučí, jak se na lidech s nižšími a průměrnými příjmy dá vydělat majlant. Myslím si, že pouhá nárazová předvolební cenová kontrola není perspektivním řešením. Stát zacvaká téměř bezzubými ústy a nic moc se nezmění.

Josef Šenfeld, poslanec a kandidát KSČM do PS PČR v Ústeckém kraji





Rozhovor s poslancem Josefem Šenfeldem

Jsem pro obnovení přísných norem kvality potravin a zabránění dovozům nekvalitní živočišné a rostlinné produkce

Máslo zdražilo skokově na padesát korun. Proč?

V červnu dosáhla cena másla svého rekordního maxima. K 13. červnu vzrostla na 187,50 Kč za kilogram. To je cca 47 Kč za čtvrtkilové balení.

Tím důvodem podle mne bylo, že vzrostla poptávka, a proti tomu se mírně snížila výroba másla v EU. Ta za prvních pět měsíců letošního roku klesla o 6,5 procenta proti stejnému období roku 2016. Na tuto situaci obchodníci a mlékárny velmi rychle zareagovali a cena másla se vyšroubovala na historické maximum.

Současná cena másla u nás je tak dána především nárůstem marže, kterou si obchod a mlékárny určují. Zemědělci z toho však mnoho nemají.

Navyšování ceny másla je těžko pochopitelné v kontextu vykázaného zisku mlékáren za rok 2016, tj. v době mléčné krize, která nastala poté, co Rusko vyhlásilo embargo na dovoz mléčných výrobků.

Jak to bylo s produkcí másla před rokem 1989? Proč se tehdy také nezdražovalo?

V poválečném období jsme v roce 1973 v zahraničním obchodu s mlékem a mléčnými výrobky poprvé vykázali aktivní bilanci. Byla centrálně stanovena společenská objednávka s cílem zajistit odpovídající výživu obyvatelstva. Tomu odpovídalo i centrální stanovení výkupních cen mléka a prodejních cen mléčných výrobků. Mléčné výrobky a jejich ceny nebyly v rukách mlékáren a prodejců potravin.

Já, nezemědělec, jsem byl před Listopadem hrdý na to, že naše zemědělství dokázalo zajistit většinovou soběstačnost v potravinách. Proč to tehdy mohlo dokázat?

I já jsem hrdý na to, že jsme před rokem 1989 dokázali většinově zabezpečovat výživu obyvatelstva kvalitními potravinami. A proč to tak bylo? Pokrok šel významně dopředu. Velmi se zvyšovala produktivita práce, především rychlou aplikací vědy a výzkumu do praxe. Úkolem zemědělců bylo vyrobit plánované množství kvalitních potravin. Vláda zaručovala jejich odbyt. Dnes není nejdůležitější vyrobit, ale prodat a o normované kvalitě můžeme vést jen diskuse.

Přece jen se ptám: A proč to nedokáže současné zemědělství?

Myslím, že současné zemědělství by to dokázalo. Bohužel je vystavené neúprosnému tržnímu prostředí doma i v EU a také nekalým obchodním praktikám. Podpora vlády je malá, nemáme konkurenceschopný zpracovatelský průmysl, obchod ovládají zahraniční obchodní řetězce.

Naši zemědělci musí produkovat komodity, které přinášejí zisk. To v jiných zemích není. Například na jaře jsou u nás vidět žlutá pole kvetoucí řepky, ale v sousedních zemích v takové míře žlutou barvu neuvidíte.

Zatím jsme mluvili o másle, ale i další potravinářské výrobky zdražují. Proč i ty ostatní?

Ano, zdražují, na to je jednoduchá odpověď – zisk je na prvním místě. Blaho spotřebitelů je v pozadí. Ale je tu ještě několik jiných praktik producentů a prodejců: snižující se kvalita a také snižující se objemy nebo množství stejných výrobků za stejnou cenu.

Můžeme se nějak chránit proti síle řetězců, které sem k nám posílají zboží odjinud, přitom ne vždy kvalitní, ale které zároveň vytlačují naše potraviny z trhu?

Proti síle především zahraničních řetězců se můžeme bránit jen složitě. Je tady zákon o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití, ale ty paragrafy jsou zakroucené a často tak vznikají složité právní případy. Řetězce si mohou dovolit dobré právníky a o to je pak složitější domáhat se práv pro zemědělce.

Je na vládě, aby vyhodnocovala aplikační praxi uvedeného zákona, a nejen jeho, a činila další nutná opatření pro posílení postavení zemědělských producentů.

V jiných zemích EU nedovolili tak vysoký podíl zahraničních řetězců na svém území. Je otázkou, zda je možné dodatečně přijmout jistá omezení.

A jak ovlivní náš trh bezcelní smlouva EU s Kanadou a případná stejná smlouva s USA?

Co se týká smlouvy CETA, Komplexní hospodářské a obchodní dohody (EU – Kanada), aktuální obchodní výměna zemědělské a potravinářské produkce je velmi nízká. Určitou hrozbou může být dovoz pšenice, olejnatých semen, hovězího dobytka a hovězího masa. Dopad do struktury vzájemného agrárního zahraničního obchodu bude velmi malý. V současné době má být dohoda CETA jakýmsi záložním plánem, jak umést cestu právě kontroverzní dohodě TTIP, neboť jsou si z velké části podobné. Tato známější a také potají připravovaná smlouva mezi EU a USA o transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) je veřejnosti poměrně známá a budí natolik silné kontroverze, že její rychlé schválení se oddaluje. U obou smluv je tady mimo jiné obava, že z evropského trhu může být problematické vylučování produktů a postupů, které by mohly ohrozit zdraví spotřebitelů, pracovníků, hospodářských zvířat a ohrozit životní prostředí.

A co sankce proti Rusku? Jak ty se dotýkají českých zemědělců a vlastně i spotřebitelů?

Do Ruska z veškerého agrárního obchodu zboží vyváží Česká republika 1,3 procenta, nadále navzdory embargu. Již jsem zde uvedl, že i přes mléčnou krizi si mlékárny dokázaly udržet výši zisku, dokonce za minulý rok většina hlásila navýšení zisku oproti roku minulému. Každopádně toto opatření není dobré a spíše bych řekl, že jsme si dali gól do vlastní branky.

Po ukončení sankcí se budeme těžko vracet na ruský trh, ten musel reagovat a zabezpečit si produkty z jiných zdrojů.

Co by prosazovali komunisté, kdyby o tom mohli rozhodovat?

Je toho mnoho. Například zrovnoprávnění podmínek pro domácí potravinářskou produkci a posílení potravinové bezpečnosti a soběstačnosti. Obnovení přísných norem kvality potravin – zabránit dovozům nekvalitní živočišné a rostlinné produkce do ČR. Posílení úlohy Celní správy, Státní veterinární správy a České obchodní inspekce při kontrole dovozu a prodeje potravin. Výrazné posílení národních dotačních zdrojů pro rozvoj zemědělské prvovýroby. Zpřísnění podmínek obchodování s půdou, aby půda byla použita k základním účelům, a tak omezení spekulativních nákupů. Zásadní zvýšení ochrany zemědělského půdního fondu, zejména před jeho snižováním v důsledku záboru půdy, vytvoření dotačního a daňového zvýhodnění při výstavbě na již zastavěných a nevyužívaných plochách.

Jaroslav KOJZAR, Haló noviny 28.8.2017



Obracení každé koruny

 

Podle nedávno zveřejněných údajů nyní žijí v České republice dva miliony 380 tisíc občanů, kteří pobírají starobní penzi. Zarazilo mě, že jen 23 tisíc z nich má důchod nad 18 tisíc korun. To snad musí být překlep. Nejde přece o nijak vysokou sumu. A přece ji má tak málo seniorů. Průměrný důchod spočítali statistici na 11 441 korun, což naopak není nic moc. Zpočátku to u řady párů není nijak tragické, protože stále ještě odcházejí do důchodu lidé, kteří získali první pracovní návyky před rokem 1989 a nepokládali práci za poslední zoufalý pokus, jak vydělat peníze. Sice se tomuto bonmotu smějeme, ale skutečností je, že za celoživotní poctivou práci si většina lidí dokáže našetřit jen na prvotní vyrovnání nárazu po skončení ekonomické aktivity. A to je ke spoření nemusí vyzývat Miroslav Kalousek, předseda TOP 09, který návrhem na tzv. druhý pilíř důchodového systému chtěl uspokojit hlavně podnikatele se stářím. Poslanci KSČM hlasovali pro zrušení tohoto podivného nápadu na to, jak vyvést část prostředků určených na průběžné financování důchodů ze státního rozpočtu. V řadě regionů se ale lidem peníze odložené „na horší časy“ po odchodu do důchodu rychle rozplynou v doplácení vysokého nájemného, nákladů spojených s bydlením či ve zvýšených cenách potravin. Tíživá je situace zejména osamělých seniorů.

Toho si před volbami všimli představitelé snad všech kandidujících stran. I toho, na co dlouhodobě upozorňovala KSČM a ostatní to předtím nijak nezajímalo. Že se totiž – opět v průměru – dožíváme vyššího věku, ale nikoli ve zdraví. Do důchodu odchází řada zaměstnanců zcela vyčerpaná a se zdravotními potížemi, a to ještě nedosáhli „za stropovaného“ věku 65 let, který se ovšem může po čase zase přehodnocovat. Tak snad občané nezvolí ty, kteří by je hnali do práce i po dosažení tohoto věku. Komunisté považují za důležité, aby stáří neznamenalo obracení každé koruny a život na pokraji bídy. Proto ve svém volebním programu navrhujeme zavedení tzv. minimálního důchodu na úrovni 40% průměrné mzdy a podle toho zvýšení základní výměry důchodu. Mnoho lidí, zejména žen, pracuje ve špatně placených profesích, které jsou ale pro chod společnosti nezbytné. Neměli by na to doplácet neúměrně nízkou penzí. Stěží mohou splnit doporučení některých „ekonomů“, že pro klidné stáří by si měli našetřit tři miliony korun. Tak to je vskutku pro většinu domácností odtržené od reality!

Čeští, moravští a slezští důchodci jsou zvídaví a rádi cestují zejména po naší vlasti. Zmíněné údaje ale vypovídají o tom, že při svých cestách utratí průměrně jen 370 korun denně. Třeba penzisté z Rakouska si mohou dovolit téměř tři tisíce. Tohoto nepoměru se snažili využívat tzv. šmejdi, kteří zvali seniory na zájezdy s obědem, vše zdarma, a na předváděcích akcích se z nich pokoušeli vymámit železné úspory za předražené a mnohdy bezcenné zboží. I když se proti těmto rádobypodnikatelům začalo razantněji postupovat, příčina zůstala. Proto bude zapotřebí více rozvíjet programy výletů pro seniory, které některá města zavádějí. Prolomit samotu řady důchodců je závažným úkolem, který je nejlepší ochranou před praktikami podvodníků. Jsem rád, že právě členové a sympatizanti KSČM i vyššího věku mají dost příležitostí, kdy se sejít. Kolikrát se nám pošklebovali, že například držíme tradici MDŽ, 1. májů či pochodů a setkávání na důležitých místech naší historie. Přitom jim jaksi uniklo, že vlastně samozřejmě děláme to, na co vláda musí vymýšlet odstavce v národním akčním plánu podporujícím pozitivní stárnutí. Co je pozitivnějšího než vědět, že patřím ke kolektivu lidí, kteří usilují o větší spravedlnost ve společnosti a kteří se rádi i osobně setkávají. To je přidaná hodnota, na niž Andrej Babiš sice nemůže uplatnit EET, ale je pro spokojené stáří opravdu vysoká.

Josef Šenfeld, poslanec a kandidát KSČM do PS PČR v Ústeckém kraji



Stmívání aneb Konec fotbalu na vesnici?

 

Už jako kluk jsem miloval fotbal. S vesnickými kamarády jsme každý travnatý plácek považovali za úžasné hřiště a každé vítězství či prohru prožívali stejně opravdově jako dnes skuteční šampióni, kterým jsme se toužili v skrytu duše alespoň přiblížit. Že pohyb na čerstvém vzduchu prospívá, to je snad nad slunce jasné a o prospěšnosti sportu bylo již napsáno mnohé, dokonce i zákon vymezuje sport ve společnosti jako veřejně prospěšnou činnost.

Fotbal se stal mým koníčkem, který mne provází životem, a za tu dlouhou řádku let jako fotbalový funkcionář a trenér mládeže mohu porovnávat, čím byl pro děti sport dříve a jak se změnila situace v současnosti. Dříve jsme měli o fotbal tolik dětských zájemců, že jsme je ani nemohli všechny uspokojit. Je pravdou, že sport či jiné zájmové činnosti mládeže nebyly pro rodiče zdaleka tak finančně náročné a tak nebylo problémem i pro rodinu s nižšími příjmy, aby jejich děti mohly rozvíjet svůj talent a záliby dle svých potřeb.

 

Dnes se situace dost změnila. Co se týče fotbalu u nás v Hoštce, kde žiji, máme v žákovské kategorii obavu, zda vůbec příští ročník Okresního přeboru starších žáků budeme hrát. Přitom v minulosti jsme měli okresní přebor a také okresní soutěž, celkem tři skupiny po jedenácti až dvanácti účastnících. Nyní nám zbyla pouze jedna skupina s devíti účastníky.

Nutí mne to k zamyšlení, co je příčinou toho, že mládež nemá chuť sportovat? Není třeba si zastírat, že mnohdy jsou to finanční důvody rodiny. Zatímco nám stačily plátěnky, obyčejné trenky nebo tepláky, dnes děti mají zcela jiné nároky a cena dobrých kopaček či značkového sportovního oblečení je pro některé rodiny nedosažitelná, zvláště mají-li další talentované dítě, které by také chtěli v jeho nadání uspokojit. Generace našich otců budovala stadiony a sportoviště, haly a bazény v akcích Z, tzn. zdarma a ve volném čase, ve víře, že jednou my a naše děti budou mít bezplatný přístup na sportoviště a budou tak moci všichni bez rozdílu užívat výsledků jejich práce. Jenže všechno je jinak, bohužel. Doba se změnila a nastoupila tzv. konzumní společnost, kde peníze hrají hlavní roli a tato skutečnost se promítá do všech oblastí života, tedy i do sportu.

Navíc si myslím, že mládež se od sportu vzdaluje zejména s ohledem na dnešní životní styl. Pro nás jako děti bylo trestem, když nám rodiče zakázali běhat venku. Dnešní mládež však ovládl svět počítačových her, tabletů, mobilních telefonů. Mladí se uzavírají do svého virtuálního světa, kde prožívají svá dobrodružství, aniž by museli opustit pohodlí svého pokoje. Nehrozí jim sice pád ze stromu, odřená kolena či pokažený žaludek z přílišné konzumace nezralých jablek ze sousedovy zahrady, ale na druhou stranu jejich fyzická kondice trpí. A trpí bezpochyby také jejich psychika, postupně jim začíná splývat svět fantazie a reality, hrůzné situace a utrpení postav v nich nevzbuzuje žádný soucit, produkuje otrlost, mizí empatie. A rodiče mnohdy ani netuší, s čím si zahrávají, hlavně když dítě nezlobí. Finanční situace je mnohdy nutí věnovat se více své práci, a tak na potomky jim už mnoho času nezbývá. Je však rozumné nahradit nedostatek péče tabletem nebo počítačem?

Sport, který by měl dětem pomáhat v rozvoji fyzické kondice, ale také v nich probouzet smysl pro fair play, je odsouván na vedlejší kolej. Pokud rodiče dítě dostatečně ke sportu nemotivují, a to se z mého pohledu děje méně než dříve, volí samozřejmě jejich potomek relativně příjemnější variantu na pohovce či gauči. Osud fotbalu u nás v obci mi samozřejmě není lhostejný, otázkou je, jak mládež správně nasměrovat zpět ke sportu, jak v nich vzbudit zájem a chuť. Ne pro peníze, ale pro radost ze hry, pro hrdost, že může něco dokázat.

A zde se nabízí i jistá paralela s politikou, s prací v naší straně. Vždyť i my v KSČM se také potýkáme již dlouho s otázkou, jak získat více mladých do našich řad…

img11.jpg, 78kB

 

Haló noviny, 3.4.2017



Brexit – zatím velká neznámá

 

Čeká se. Theresa Mayová nechala vyhlásit mimořádné červnové volby, aby posílila svou pozici pro vyjednávání s Evropskou unií. Podle průzkumů veřejného mínění prý ale ztrácí. Jenže kdo dá na průzkumy, když právě v případě loňského referenda o vystoupení Velké Británie z EU selhaly? Britská politická scéna tehdy zůstávala v klidu, protože se zdálo, že tzv. brexit nemůže projít. Ostatně pohoda vládla i v Bruselu. Obávám se, že v tomto případě ji ani šok z výsledku referenda nijak neohrozil. Zásadní reformy jsou v nedohlednu a spíše se řeší, jak zalátat evropský rozpočet, až z něho zmizí miliardy od Velké Británie. Lídři zbylé sedmadvacítky se ovšem na vyjednávání připravují, a zejména se navzájem ujišťují, že budou vůči Velké Británii postupovat jednotně. To je ostatně součástí i Pozice ČR k vystoupení Spojeného království z EU, kterou v dubnu projednala vláda. Píše se v ní: »Obecným cílem je minimalizovat negativní dopady na hospodářský růst a na pracovní místa.« Nebude to nijak jednoduché, protože mezi velké neznámé v tomto procesu budou patřit přístup občanů ze zemí EU na pracovní trh Velké Británie a jejich sociální práva, na něž se zatím vztahuje nařízení EP a Rady o koordinaci systémů sociálního zabezpečení ve vztahu k občanům EU.

Podle statistik uvedených v materiálu vlády bylo v roce 2014 ve Velké Británii 49 tisíc pracovníků z České republiky. Vyjednávání by mělo směřovat v první fázi k zachování práv právě těch, kteří zde již pracují. Očekává se ale, že mnohem složitější to bude u těch, kteří by na tamní pracovní trh směřovali po brexitu. Budou úřady rozlišovat tyto dvě kategorie a zvládnou to i administrativně? Je třeba ale počítat s tím, že si britská vláda zřejmě netroufne být v případě nových pracovníků příliš benevolentní. Jedním z důvodů, proč občané v referendu dali hlas k odchodu z EU, byla i otázka zabírání pracovních míst lidmi z jiných zemí. Na druhé straně jsou obory, kdy by zastavení jejich příchodu mohlo ohrozit existenci firem. Česká vláda proto považuje jako nejpravděpodobnější scénář »časové, resp. sektorové omezení přístupu na pracovní trh UK«. Každopádně dohoda by měla obsahovat i stejné postavení občanů Velké Británie v zemích EU, jako mají nyní. Kdyby ovšem nebyla do dvou let dosažena dohoda o podmínkách odchodu Velké Británie z EU, nastal by ve všech oblastech nejčernější scénář, tedy přechod na automatický nepreferenční režim WTO. Proto je česká vláda připravena podpořit případné prodloužení vyjednávací lhůty. Myslím si ale, že to by naopak nechtěla vláda Velké Británie.

Zatím se oficiálně příliš nehovoří o tom, o čem se ale baví naopak mnozí obyvatelé naší země. Vyjednávání se vede o těch, kteří za průliv odjeli pracovat. Ale směřovali tam i ti, kteří si zaměstnání hledat nechtěli a lákaly je štědřejší sociální dávky a sociální zabezpečení. Co se stane s nimi? Pošlou nám je zpátky? Respektive přijedou sami, pokud se již na ně nebudou vztahovat výhody občanů EU na území Velké Británie? Zaznamenal jsem obavy v některých regionech, odkud tyto rodiny pocházejí, ze zhoršení sociální situace. Kde by navrátilci bydleli, když byty a domky před odjezdem prodali nebo opustili? Nenastanou konflikty, až se budou na obecních a městských úřadech dožadovat zabezpečení, na něž si zvykli? Začnou se živit prací? Předpokládám, že při vyjednávání by se mělo dostat i na tyto otázky, které jinak stojí mimo zájem politiků.

img12.jpg, 78kB

 

Haló noviny 30.5.2017



Rozčarování z bezmoci

 

Únorové zasedání zastupitelstva ve Smilovicích na Frýdecko-Místecku bylo bouřlivé. V televizním zpravodajství jsme viděli občany, kteří protestovali proti tomu, že v jejich obci má být umístěna skupina křesťanských uprchlíků z Iráku. Zaujalo mě vyjádření jedné z vystupujících. Chtěla, abychom se nejdřív postarali o vlastní chudé.

V té větě jsem vycítil bezmoc nad tím, s čím jsou lidé u nás každodenně konfrontováni. Potkávají nebo mají ve vlastní rodině důchodce, kteří po celoživotní práci obracejí každou korunu, aby nějak přežili do příštího měsíce. Setkávají se s nezaměstnanými, bezdomovci, ale i mladými rodinami, které sotva vyjdou s příjmem označovaným u nás za průměrný. Nevidím v tom žádnou xenofobii, že část lidí po vládě žádá, aby řešila hlavně situaci svých občanů. Navíc k tomu přistupuje nedůvěra k nadačnímu fondu Generace 21, zda uprchlíkům, které sem přiváží, napřed vysvětlí, kam jedou a co je zde čeká. Že nejde o žádný ráj, ale o zemi potýkající se s mnoha sociálními problémy. To zásadní rozčarování ovšem způsobuje rozdílný přístup v zákonech k tomu, jestli hlas místních obyvatel bude vůbec vyslyšen. V tomto případě mohou namítat cokoli, ale není to nic platné.

Ostře to kontrastuje například s tolik zmiňovaným zákonem o posuzování vlivu na životní prostředí. Podle něho má obec dotčená záměrem právo přihlásit se v určeném termínu po zveřejnění informace správnímu orgánu a stát se účastníkem navazujícího řízení. Evropská komise při loňské novele tohoto zákona trvala i na širokém pojetí účasti dotčené veřejnosti v navazujícím řízení nebo při odvolání proti rozhodnutí. Do těchto řízení může vstoupit dokonce jediný člověk z obce a obcí, jichž se záměr dotýká. U neziskové organizace dokonce může jít o skupinu ze zcela opačného konce republiky, což vyvolává i řadu potíží. Zákon pro ni stanoví podmínku, že musí existovat tři roky před dobou zveřejnění informací. Pokud tomu tak není, musí získat podporu dvou set občanů.

Ale stavby přece nejsou jedinými otázkami, k nimž se občané chtějí vyjadřovat. Touha žít v bezpečném a klidném prostředí je pochopitelná. Ani místní referendum ovšem nic nevyřeší, protože je závazné jen pro dané zastupitelstvo v rámci jeho kompetencí. K nim třeba umisťování uprchlíků v zařízeních, která obec nevlastní, nepatří. Je to tedy nepoměr mezi tím, co mohou obce, občané či jejich skupiny ovlivnit a co sice má probíhat v katastru jejich obce, ale svým stanoviskem to neovlivní.

Není načase, aby Evropská komise sjednotila svůj pohled na účast občanů na rozhodování a nevydávala směrnice jen v oblastech, kde se jí to zrovna hodí? Má vláda jen připravovat vojsko na hlídání hranic, aby se přes nás příští velká migrační vlna nepřelila, nebo se více starat i o to, aby se občané necítili bezmocní, když chtějí prosadit svůj názor?

img13.jpg, 78kB

 

Haló noviny 23.2.2017



Důstojně se rozloučit, nebo zdánlivě ušetřit?

 

Nechceme na to myslet. A přece to každý z nás zažil nebo zažije. Když odejde někdo blízký, sevře nás smutek. Přemýšlíme, co jsme mu ještě nestačili říct, co s ním nebo s ní už nezažijeme, nad čím se společně nezasmějeme či nerozčílíme. V takových chvílích přivítáme taktnost a ohleduplnost těch, kteří nám mají pomoci projít nelehkými dny loučení. Měli bychom proto prolomit tabu, které dosud brání širší veřejné diskusi o úrovni a potřebných změnách v pohřebnictví. Na první pohled k tomu mohlo být vhodnou příležitostí současné projednávání novely zákona. Jenže ministerstvo pro místní rozvoj tak spěchá, aby se stihla přijmout v předstihu před volbami, že příliš nehovořilo ani s odbornou veřejností. Setkání s jejími představiteli se uskutečnilo až mezi prvním a druhým čtením ve sněmovně, což už podobu novely nemohlo příliš ovlivnit. Kulatý stůl pak narychlo svolala poslankyně zvolená za ANO, jehož představitelka stojí v čele resortu. Z jeho jednání jsem ale odcházel s velkými rozpaky. Zástupci MMR oznámili, že ještě musejí dopracovat stanoviska k pozměňovacím návrhům zaslaným do určeného termínu garančnímu výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Odešli z jednání kulatého stolu předčasně, aby je dopracovali a odeslali. Považuji to za promarněnou příležitost, protože zkultivovat toto podnikání je velmi potřebné.

Jeden z účastníků diskuse poukázal na nedobrý vývoj pohřebnictví.

Před rokem 1989 prakticky neexistovaly pohřby bez obřadu. Proč jich teď stále přibývá? Podle něho jednou z příčin je to, že do tohoto citlivého oboru vtrhli všemožní podnikavci, kteří pro získání vyšších zisků začali přemlouvat pozůstalé, aby na obřadu netrvali. Ušetříte, tvrdí jim. Ve skutečnosti pak výrazně »šetří« sami. V pohřebnictví tedy není důležitá jen litera zákona, ale zejména etika. Lze namítnout, že pohřby s obřadem jsou nyní drahé a chudší si je nemohou dovolit. Podle zkušeností řady seriózních pohřebních služeb se právě méně majetní chtějí se svými milovanými důstojně rozloučit a peníze na to vynaloží. Pohřeb totiž bývá i významným momentem, kdy si pozůstalí uvědomí to, co často ještě nechtějí přijmout, a většinou se pak lépe vyrovnají se svou ztrátou. Jistě je vhodné také hovořit o tom, jestli pohřby musejí být v některých případech opravdu tak drahé, že otevírají prostor i pro eticky sporné případy reklamy o pojištění na jejich úhradu. Přece nebudete své blízké zatěžovat těmito náklady! Jde mi z toho mráz po zádech. Zrovna tak z »aleje« kanceláří pohřebních služeb, kolem nichž se vchází do řady nemocnic, v jejichž areálech je reklama na zajišťování pohřbů zakázána. Nemluví se o tom lehce a některé názory se mohou výrazně lišit. Přesto jsem přesvědčený, že poslední rozloučení s příbuznými by nemělo být obcházeným tématem ani politických rozhovorů.

 

Haló noviny, 14.2.2017



Je normální neplatit daně?

 

Islandský premiér rezignoval. Ten britský poprvé v dějinách zveřejnil svá daňová přiznání. Chtěl tak rozptýlit podezření, že se vyhýbal vlastnictvím akcií v offshorové firmě svého otce placení daní. U nás skandál zvaný Panamské dokumenty nezasáhl politické špičky, a tak se brzy vytratil z předních stránek novin.

Dozvěděli jsme se jen jména tří boháčů, kteří zamířili do daňového ráje. Jeden prohlásil, že koupil offshorovou firmu, aby tím získal vytoužený katamarán. Druhý trčí ve vězení v Jihoafrické republice. Třetí mlčí. V internetových diskusích se lidé dovolávají toho, aby se dozvěděli víc. Jde ale jen o jednu právnickou firmu, odkud unikly údaje. Daňových rájů i právníků v nich je mnohem víc. Před dvěma lety se uvádělo, že počet českých podnikatelských subjektů, které takto zmizely před placením daní, je téměř 13,5 tisíce. Čas od času se kolem toho rozvíří diskuse i bez Panamských dokumentů. Vždyť Evropská unie tak podle odhadů ročně přichází o 190 mld. eur. U nás se cifra pohybuje kolem 57 mld. korun. Dohady kolem platů zdravotníků či učitelů by se snadněji vyřešily. Vyspravilo by se více silnic, postavily další úseky dálnic, otevřely nové školky, školy i domovy pro seniory.

A právě o tom je laskavě pojmenovaná optimalizace daní, kterou se bohaté firmy i jednotlivci vyhýbají placení daní z příjmu v zemích, kde vytvářejí svůj zisk. Zdaleka nejde jen o české miliardáře, ale i o velké nadnárodní společnosti. Ty také dovedou peníze poslat přes dceřiné firmy za hranice toho státu, kde pro ně lidé pracují. Přitom právě státy ze svého rozpočtu vynakládají velké prostředky na to, aby firmy mohly prosperovat. Kdyby vlády nezajišťovaly rozsáhlý sociální a zdravotní systém, vlastníci společností by nemohli počítat vysoké výdělky. Často by se potýkali se stávkami a bouřemi nespokojených zaměstnanců, kteří by neuživili své rodiny a báli by se každé nemoci, že by je zadlužila nejméně na generaci dopředu. Mohl by vůbec někdo spokojeně vyplácet mzdy, které ani nepokryjí základní životní potřeby, kdyby stát chudým pracujícím nepřidával sociální dávky, aby vůbec přežili? Mohl by propouštět bez obav z odezvy, kdyby stát nevyplácel dávky v nezaměstnanosti?

Takových příkladů bych mohl uvádět řadu. Snaha části bohatých nepodílet se na těchto výdajích a pouze těžit z toho, že stát zajišťuje sociální smír, je proto i morálním problémem. Nedivím se, že se často setkávám s názorem, že zaměstnanci a drobní podnikatelé, spolehlivě platící daň z příjmu, se cítí jako pitomci. Takzvaná horní vrstva si většinou najde cestu, jak se z toho vykroutit. Recept pravice, aby se radikálně snížila daň z příjmu pro právnické osoby, aby ji chtěly platit, je úsměvný. Nebo spíš k pláči. Tím, že bychom z České republiky udělali další daňový ráj, by se nic nevyřešilo.

Je zarážející také zarputilost, s níž pravice vystupuje proti majetkovým přiznáním. Brání tedy ty, kteří daně z příjmu »optimalizovali« v daňových rájích a za takto ušetřené peníze si pořídili velký majetek? V televizním pořadu Otázky Václava Moravce Petr Gazdík ze STAN místo toho nabízel zpřísnění zákona o střetu zájmů pro politiky, soudce či státní zástupce. Což ovšem fígle podnikatelů a představitelů firem nepostihuje. Alespoň že tentokrát nemluvil o závisti. Je to slovní paraván, za nějž se skrývá neochota části bohatých podílet se na fungování státu, který jinak nutně potřebují. Ať si ho zaplatí chudí.

Aféra s Panamskými dokumenty ukázala bezzubost a možná i neochotu současných, a to nejen českých vládních špiček zatočit s touto zjevnou nespravedlností. Je pravda, že pokud Evropská unie bude tolerovat anonymní akcie či neprůhlednou vlastnickou strukturu řetězců firem, pak budou moct ti, kteří se vyhýbají placení daní z příjmu, vesele v daňových rájích počítat zisky i z veřejných zakázek či z prodeje nemovitostí úřadům a radnicím. Žádné morální apely tady nepomohou. A tak by mohl současný skandál alespoň otevřít oči některým lidem, kteří si myslí, že když má někdo hodně peněz, tak se o ně bude chtít starat. Kdepak, bude chtít ještě víc peněz, i kdyby měl obcházet jakékoli předpisy. Platit daně by ale mělo být normální, protože jsou prostředkem k zajištění potřeb obyvatel země a nejvíce právě firem a podnikatelů.

img15.jpg, 78kB

 

Haló noviny, 18.4.2016



Nátlakové skupiny se uchylují i k hrozbám

 

Jako poslanci nejsme podle Ústavy vázáni žádnými příkazy. Jsou ale lidé, kteří si s Ústavou nelámou hlavu a našli cestu, jak ji obejít. V české politice se objevují tzv. nátlakové skupiny. Nejde přitom o běžné lobbování, ale prosazování svých zájmů takřka za každou cenu. Skupiny nátlaku tvoří ti, kteří nebyli nikým zvoleni a nikomu se tedy ani nezodpovídají, zato disponují prostředky a vlivem, kterým dovedou zastrašovat. Není to nijak přehnané tvrzení. Vždyť v současnosti zřejmě nejsilnějšímu uskupení zvanému Rekonstrukce státu pootevřel dveře k takové činnosti Andrej Babiš (ANO), který v předvolební kampani potřeboval alespoň nějaký program. Zoufale se mu ho nedostávalo, a tak převzal body zpracované Rekonstrukcí státu. Její představitelé se do skuliny ve dveřích vřítili jako uragán. Málokdo vlastně tuší, kdo všechno a jaké zájmy tato nátlaková skupina reprezentuje, protože dezinformační texty, které připravuje a šíří v médiích, se tváří jako ochrana zájmů obyčejných občanů.

Jaké metody tato nátlaková skupina používá, ukazuje nedávný příklad jejích »aktivit« před hlasováním o zákonu o registru smluv. Rekonstrukce státu za podpory Student Agency vydala v den, kdy jsme měli vybrat mezi sněmovní, nebo senátní verzí, v denících Bohemia celostránkový inzerát. Jeho propracované znění mělo zviklat občany: »Přejete si, aby se omezilo rozkrádání?

Řešením je registr smluv! Díky němu se smlouvy státu, krajů a měst musí zveřejnit, jinak jsou neplatné. Premiér Sobotka, většina ČSSD a KSČM chtějí dnes zákon o registru smluv potopit.

Komu může vyhovovat prostředí, kde není smlouva vidět? Někteří poslanci totiž chtějí hlasovat pro nefunkční variantu ze Senátu, aby to vypadalo, že se nějaký zákon přijal. Poslanci ČSSD a KSČM tvrdí, že tak chtějí chránit státní firmy. Je to bohužel zbytečný důvod. Státní firmy mohou ve smlouvách zakrýt veškeré informace, které považují za obchodní tajemství. Navíc soud rozhodl, že veřejnost má právo na informace i o státních firmách.

« Představitelé Rekonstrukce státu spoléhali na to, že čtenář inzerátu, který se o problematiku nijak hlouběji nezajímal, jen pohoršeně zakroutí hlavou. Copak je to za zločince, tihle poslanci KSČM, kteří nezvednou ruku pro takový hezký zákon?

Ovšem tento nátlak byl ještě zesílen řadou e-mailů od příznivců Rekonstrukce státu. Jeden z nich mě zarazil tím, že nese znaky přímého vyhrožování. Podepsaný podnikatel, který ale o sobě neuvedl bližší údaje, poslancům sdělil: »Při příštích volbách v daném volebním obvodě zpropagujeme případného kandidáta podporovatele senátní verze tak, aby byl každý volič obeznámen, že uvedený poslanec-kandidát KSČM hlasoval pro nefunkční senátní verzi.« Aby nebylo mýlky, čeho se má budoucí kandidát obávat, v závěru pisatel přitvrdil: »Zda umíme prodat jen zboží či služby, a nebo i informaci o kandidátovi voleb vám může sdělit paní bývalá senátorka Alena Gajdůšková, která naši aktivitu zaznamenala při neúspěšných loňských podzimních volbách. Potvrdilo se, že naše metoda je účinná.« Schvalování zákonů, které se jim hodí, si chtějí zástupci Rekonstrukce státu tedy vynutit výhrůžkami, že budou ovlivňovat příští volby tak, aby byli zvolení jenom ti, kteří je budou slepě poslouchat. To má být ona vzývaná demokracie?

Poslanci KSČM se rozhodně nezaleknou těch, kteří nechtějí prospěch České republiky, ale snaží se oslabit jakýkoli veřejný sektor, cokoli, co ještě vlastní stát, město, obec nebo spolky. Záměrně zamlčují, že zásadní smlouvy například v oblasti veřejných zakázek se musí zveřejňovat už nyní. Občané je příliš na webech měst a obcí nesledují, ale konkurence ano. Takový je smysl veřejné registrace smluv, která v boji proti korupci nijak zvlášť nepomůže. Z pohledu KSČM je tím hlavním zákon o majetkovém přiznání. Dalšími stavebními kameny jsou pak zákony o zadávání veřejných zakázek a o finanční kontrole ve veřejné správě. Jde o to, aby co nejvíc občanů odmítlo metody takových nátlakových skupin, které zamlžují své skutečné zájmy, a volilo jako své zástupce ty, kteří skládají přísahu podle Ústavy, nikoli přísahu poslušnosti Rekonstrukci státu.

img14.jpg, 78kB

 

Haló noviny, 7.12.2015



Je německý dělník třikrát lepší než český?

 

Zástupci zaměstnavatelských a podnikatelských svazů volají: »To je likvidační!« Říkají to tak často a při návrhu různých opatření a zákonů, že už vznikají pochybnosti, zda to myslí vážně. Pokud by se naplnily jejich černé předpovědi, tak by u nás už téměř žádný podnikatel nezbyl. Zvlášť hlasitě se ozývali při zvyšování minimální mzdy. V době, kdy se ekonomice daří, by se přece mzdy, nejen ty minimální, mohly zvyšovat v řadě firem mnohem více, než napovídají současná čísla. Nedávná konference na téma Odpovídají

mzdy výkonu ekonomiky zemí V4? nabídla zajímavý pohled na podobné spory. Marton Myant, vedoucí oddělení hospodářských a sociálních politik European Trade Union Institute, nabídl do diskuse několik údajů. Hodinová cena práce představuje v EU 24,6 eur, v SRN dokonce 31,4, zatímco v ČR 9,4. Znamená to, že je německý dělník třikrát lepší než český? Vyšší produktivity práce vyjádřené v penězích lze docílit způsoby, které před několika dny zveřejnili experti z ČMKOS. Obsah práce se nemusí nijak výrazně odlišovat, přesto třeba v německé »automobilové matce« dosahují zdánlivě vyšší produktivitu i tím, že se zde zkrátka vyrábějí dražší vozy. Mzdy ve Škodovce podle Myanta představují šest procent celkových nákladů. Jejich dorovnání na úroveň německých 12 procent by bylo sice nepříjemné, ale zvládnutelné. Jenže by se tak snížily zisky z toho, že část výroby probíhá u nás. Nízké mzdy, které trápí i další země V4, tedy Polsko, Slovensko a Maďarsko, a jsou odrazem nepřiměřeného vychýlení rozdělování »koláče« ve prospěch kapitálu na úkor práce, ovšem podnikatelé a manažeři nechtějí řešit, ale udržovat. Jeden z dalších vystupujících trpce podotkl, že manažer, který by navrhl zvýšení mezd více odpovídající výkonu ekonomiky, by vyvolal nelibost akcionářů. Chceš jinak rozdělit koláč? Tak o ten svůj přijdeš!

Předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) přidal stanovisko, které sám označil za »provokativní«. Jako jeden z důvodů nízkých mezd ve střední Evropě označil nekoordinovanou konkurenci v regionu. Země V4 se připravují o část bohatství tím, když nějaká zahraniční firma projeví zájem postavit zde továrnu nebo logistické centrum, že se přebíjejí vlády v investičních pobídkách a jiných výhodách. Tím se podle Štěcha vzájemně nutíme i k zachovávání nízkých mezd, aby investor mohl navýšit svůj předpokládaný výnos. Předseda Senátu na konferenci navrhl vytvoření koordinační rady, která by měla projednat, za jakou hranici už země V4 v nabídkách investorům nepůjdou. »Jinak dál povedeme soutěž o co nejnižší mzdy,« podotkl. Nevím, zda tento nápad opustí lavice, kde seděli účastníci konference. Problém vidím zejména v tom, že parlamenty volí občané dané země a pro ně jsou určená předvolební hesla o zvyšování počtu pracovních míst či vyjádření k tomu, co se povedlo. Výše mezd přitom není pokládána za důležitou veličinu. Konference přinesla řadu fakt a podnětů. Ale najde se řešení, které by akcionáři a majitelé firem neukřičeli? Vždyť se spoléhají i na nízkou organizovanost »práce«, tedy zaměstnanců v odborech, obavy z nezaměstnanosti i svěrací kazajku hypoték zejména u mladých lidí.

V době, kdy se ekonomice daří, by se přece mzdy, nejen ty minimální, mohly zvyšovat v řadě firem mnohem více, než napovídají současná čísla.

 

Haló noviny, 12.12.2015



Kalouskovy zákony stále straší i zemědělce

Na jaře loňského roku vyjeli na silnice řidiči zemědělských strojů a zpomalovali dopravu. Tento protest měl upozornit širokou veřejnost na další z Kalouskových nápadů, jak ušetřit stylem „ať to stojí, co to stojí“. Tehdejší ministr financí připravoval zrušení vratky ze spotřební daně z nafty pro zemědělce již od prvního ledna letošního roku. Chtěl bych připomenout, jak arogantně se vláda tehdy chovala k Agrární komoře ČR a dalším organizátorům blokád, kteří představovali 80% českého zemědělství. Petr Nečas (ODS), který tak disciplinovaně bránil všechny návrhy Miroslava Kalouska (TOP09), se sešel pouze s představiteli Asociace soukromého zemědělství, která se k protestům nepřipojila. Se zástupci těch, kteří proti zrušení tzv. zelené nafty vystupovali, odmítl mluvit. To pro ty, kteří snad mají iluzi o „svobodě“, kterou se nyní v předvolební kampani ohání TOP09. Má znamenat svobodu mlčet, když pravice prosazuje špatné zákony?

Před rokem odborníci spočítali, že při okamžitém zrušení tzv. zelené nafty by zemědělci v ČR platili téměř o 12 korun za litr více než rakouští zemědělci a o devět korun více než Poláci. Tím by se snížila i jejich konkurenceschopnost. Také o tom se hovořilo v nedělních Otázkách Václava Moravce, v nichž ministr zemědělství v demisi Miroslav Toman oznámil, že do měsíce předloží současnou analýzu dopadů zrušení tohoto daňového zvýhodnění. To, že Nečasova vláda padla pod vlastními skandály, totiž neznamená, že by po ní nezbyly zákony, které straší i zemědělce. Loňský „kompromis“ představoval zachování 40% vratky pro letošní rok a její zrušení od 1.1.2014.

Za jeden z naléhavých kroků nově zvolené sněmovny proto považuji urychlené řešení tohoto Nečasova a Kalouskova pohrobka. Předpokládaný zisk (podnikatelský důchod) zemědělství v letošním roce totiž vůbec neznamená, že je v něm všechno v pořádku. Podle mého názoru se neúnosně změnila jeho struktura a investice zejména do živočišné výroby jsou nezbytné. Na rozlehlých lánech se vlní „výnosná“ řepka olejná, zatímco kravíny leckde zejí prázdnotou. Ministerstvo zemědělství také honem hledá přes půl miliardy korun na podporu chovu prasat a drůbeže, aby přestaly klesat i jejich stavy. Závislost na dovozu masa by byla onou pověstnou cestou do pekel. V případě Miroslava Kalouska dlážděnou nezodpovědnými škrty.

Josef ŠENFELD, kandidát pro volby do Poslanecké sněmovny, Ústecký kraj (KSČM)

img.jpg, 78kB


Chybí hlavně zákon o obecném referendu

V nedělních televizních Otázkách Václava Moravce vyjmenovával veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský ústavní „resty“. Podle něho stále chybějí zákony o státních úřednících, o stávce a o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou i navenek, kterému se tak hezky říká stykový zákon. O těchto třech normách se rozproudila debata. Ústava ovšem předpokládá přijetí i dalšího, velmi důležitého zákona. V Hlavě první, druhém článku zní odstavec 2: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“  Přes pokusy KSČM i ČSSD v minulých funkčních obdobích pravice vždy zablokovala to, aby se lidé mohli rozhodovat o závažných otázkách přímo. KSČM má proto ve volebním programu v kapitole nazvané Více rozhodovacích pravomocí lidem jako první bod přijetí zákona o obecném referendu.

Naléhavost vyřešení tohoto restu se prokázala například v případě daru církvím. Návrh KSČM na jednorázové referendum koalice zmítaná od počátku skandály smetla. Kdyby existoval zákon o obecném referendu, kde by byla povinnost vyhlásit všelidové hlasování na návrh občanů na základě určitého počtu podpisů podporovatelů, nemohla by ani pravicová koalice přehlížet mínění většiny občanů. Takto zválcovala sněmovnu a znepokojeným lidem se jen vysmála. Demokracie a svoboda, které si dala do štítu pro volební kampaň TOP09, není její boj s prezidentem. Je to respekt k mínění občanů i mimo dva dny, kdy se z nich stávají voliči. Kromě referenda, kdy by se měli vyslovit k dlouhodobým finančním závazkům státu ve výši desítek miliard korun vůči církvím, tedy KSČM bude prosazovat i obecné referendum jako trvalou možnost obyvatel ČR vyjadřovat se k zásadním věcem. Tuto svobodu nám pravice dlouhodobě odpírá, což by měl mít na paměti každý volič, když bude vybírat svůj hlasovací lístek.

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM)  



Jak zavřít mama hotely?

Pravicová koalice již dlouho řeší hlavně to, jak se ještě chvíli udržet u moci. Sérii skandálů, která vedla ke ztenčení pohodlné povolební většiny ve sněmovně a k odchodu řady ministrů, vláda s hroší kůží ustála. Poslední skandál vyhnal z politické scény Petra Nečase. Jenže ani to neotřáslo odhodláním pravicových politiků na nic nedbat a křesla si uchovat i přesto, že v řešení problémů, s nimiž se potýká řada občanů, žádný výrazný pokrok neučinili. Spíš naopak. Jeden příklad za všechny, o které se hovoří nikoli na vládní úrovni, ale mezi občany. Část mladých lidí po absolvování školy, a to i  vysoké, zůstává v „mama hotelu“. Nemohou sehnat zaměstnání, a tak v době, kdy by se měli osamostatnit a zakládat rodiny, dál žijí u rodičů a nechají se od nich živit. Dokud se však neodstraní alespoň některé příčiny tohoto stavu, je zbytečné jim cokoli vyčítat.

   Už dlouho se ví, že honba za „zvýšením procenta“ vysokoškolsky vzdělaných lidí bez rozboru možností jejich uplatnění na trhu práce s sebou nese právě  riziko otvírání stále nových „mama hotelů“. Jsem proto přesvědčen, že finanční podpora státu by měla směřovat do studijních oborů, po jejichž absolventech je ze strany zaměstnavatelů velká poptávka. To je v Ústeckém kraji případ Fakulty výrobních technologií a managementu Univerzity J. E. Purkyně. Zde by zvýšení počtu studentů mohlo přinést efekt v zaměstnanosti nejen jich samotných, ale i v návazných profesích. V našem kraji s vysokou nezaměstnaností stojí každý takový krok za zvážení. Obrátil jsem se proto na ministra školství (nyní v demisi) Petra Fialu se žádostí o poskytnutí prostředků na všechny studenty 1. ročníku studia technických oborů Řízení výroby, Materiály a technologie v dopravě a Energetika. Šlo by o nárůst asi o 80 mladých lidí, kteří by studovali perspektivní obory. Vyjádřeno současným normativem na studenta se jedná celkem asi o 3 miliony korun. Doufám, že tentokrát ostrá tužka škrtů nevyškrtne jejich budoucnost. „Mama hotely“ nelze zavřít pouhými apely, aby mladí pracovali, ale pouze konkrétními opatřeními k tomu, aby získali vzdělání, které bude předpokladem pro jejich dobré uplatnění.

                                          

 Josef ŠENFELD, poslanec (KSČM)



S obratem v zemědělství to nebude jednoduché

České zemědělství se znovu dostalo do popředí zájmu,  a to v době nedávno uplynulé,  v období dešťů a záplav. Na jeho adresu padaly i takové výtky, že je daleko méně pícnin, než bývalo v minulosti, a právě pícniny vodu na poli zadržují. Proč orba neprobíhá po vrstevnicích, když tvar pozemku to umožňuje? Proč se  pěstuje kukuřice v blízkosti obcí, když je známo, co to v případě prudkých dešťů způsobuje? Těžko říci, o jakou četnost se jedná v posledních dvou případech, ale pokud se jedná o vojtěšky a jetele, je to tak. I statistika je v tomto směru neúprosná. Pícnin na orné půdě je méně proto, poněvadž je podstatně méně skotu.  A skotu je méně proto, neboť se jedná o důsledek dlouhodobého poklesu jeho stavu. O příčinách poklesu bylo již  hovořeno a změny probíhající zde dvě desetiletí, sotva bude možné uvést do původního stavu za krátkou dobu. Nejde totiž jenom o produkci, ale i o narušení samotných základů soustavy hospodaření, která se zde historicky vyvíjela a která spočívala ve vazbách mezi intenzitou chovu zvířat, strukturou osevních ploch a nakonec i objemem produkce z jednotky půdy.

Podívejme se nyní na zemědělství nikoli jako na celek, ale na jeho diferencovanost v podnikové sféře. Budeme vycházet z publikace Ústava  ekonomiky zemědělství a informací, která je věnována Výběrovému šetření hospodářských výsledků zemědělských podniků v síti FADN CZ za rok 2011. Podniková sféra vždy byla a je diferencována v  závislosti na podmínkách hospodaření, ale není to jediný činitel, který ji ovlivňuje. V tomto případě sběr, zařazení podniku do té které skupiny a zpracování statistických údajů vycházelo z odlišného výrobního zaměření. Výzkumníci kladli otázku: jak a v čem se projevuje odlišné  výrobní zaměření a jak ovlivňuje   ekonomické výsledky hospodaření?

Jak se projevuje a s čím vším souvisí výrobní zaměření

Jedná se o ekonomické výsledky 13 268 podniků, které hospodařily na 3,4 mil. ha půdy. Výběrové šetření se týkalo 1206 podniků. Na základě přesně vymezených znaků byly  vytvořeny čtyři skupiny se zaměřením na  polní výrobu, výrobu mléka, chov skotu a podniky se smíšenou výrobou. Máme-li znaky toho, co ovlivnilo začlenění podniku do té které skupiny, omezit na minimum, lze říci, že sem patří podíl obilovin a krmných plodin na obhospodařované půdě v rostlinné výrobě a stavy dojnic a ostatního skotu na 100 ha ve výrobě živočišné. Analýza všech těchto vztahů, které nám soubor údajů umožňuje, dává odpověď i na jiné otázky, tak významně souvisejících se současným stavem českého zemědělství. Především: máme nízkou úroveň produkce. Jistěže i nadále usilujeme o racionalizaci výroby, o růst produktivity práce, ale současně usilujeme o posílení těch směrů výroby, které umožňují vyšší míru zaměstnanosti a samozřejmě i vyšší objem produkce,  umožňující návrat k dosažení soběstačnosti země ve výrobě potravin.  Který z uvedených čtyř směrů výroby tomu nejvíce odpovídá?

1. Zemědělské podniky podle výrobního zaměření – charakteristika, rok 2011

Text

Polní

výroba

Výroba

mléka

Chov

skotu

Smíšená

výroba

Počet hospodařících podniků

4621

1130

3378

4139

Průměrná výměra jednoho podniku v ha

182

240

148

437

Počet pracovních sil na 100 ha

2,01

3,79

2,08

2,98

Výměra půdy na 1 pracovníka v ha

49,7

26,4

48,1

33,6

Výrobní charakteristika

 

 

 

 

 osevní plochy obilovin v %

62,2

28,2

6,9

46,6

                        ostatních plodin v %

27,7

7,5

1,5

18,1

                        krmných plodin v %

8,1

64,1

89,6

34,1

Počet DJ skotu na 100 ha

4,3

61,4

40,9

35,8

z toho DJ  dojnice

0,5

35,6

3,3

16,3

                  ostatní skot

3,8

29,5

37,6

19,5

2. Zemědělské podniky podle výrobního zaměření – výsledky hospodaření, rok 2011

Text, v tis. Kč na 1 ha půdy

Polní

výroba

Výroba

mléka

Chov

skotu

Smíšená

výroba

Celková produkce

29,4

38,1

12,8

38,3

z toho produkce v %:

 

 

 

 

                             z rostlinné výroby

89,8

31,3

39,5

53,1

                             ze živočišné výroby

4,3

60,9

46,2

39,1

Výrobní spotřeba

20,1

28,1

14,2

28

Odpisy

3,6

4,3

3

3,6

Provozní dotace

6,7

10

13,3

8,1

Podíl provoz. dotací na produkci v %

22,8

26,2

103,9

21,1

Čistá přidaná hodnota

12,4

15,7

8,9

14,8

Čistá přidaná hodnota na jednoho pracovníka

 

606,2

 

409,8

 

426,1

 

487,0

Z údajů z tab. 1 lze odvodit (z počtu podniků a jejich průměrné velikosti), že na více než polovině půdního fondu podnikové sféry hospodaří podniky se smíšenou výrobou (52,9 %), na čtvrtině (24,6) podniky s polní výrobou a na zbytku se chová skot (14,6) a vyrábí mléko (7,9 %). V posledních dvou případech by bylo správně uvádět „převážně“. Není obtížné zjistit, co znamená pro zemědělství  jako celek zvýšení, resp. snížení podílu toho kterého směru výrobního zaměření. Všechno svědčí o tom, že názory rezortního ministerstva stejně jako nevládních zemědělských organizací v současné době je jednoznačný: je nezbytné posilovat intenzitu chovu skotu a ta odvětví rostlinné výroby, které jsou pracovně náročnější a mají vliv na obnovu soustavy hospodaření se všemi jejími kladnými vlivy v oblasti výroby, ochrany půdy a životního prostředí.

Je třeba jednoznačně říci, že vývoj za posledních více než dvacet let, který znamenal tak prudký pokles výroby, byl i omylem hospodářské politiky země a nemá v zemích západní Evropy obdobu. Na potvrzení tohoto názoru bylo již sneseno mnoho argumentů. Snad ještě jeden stojí za uvedení: kdyby důraz na rozvoj vlastního zemědělství neměl opodstatnění, jak si vysvětlit, že země jako Německo, Rakousko, Francie aj. tak usilují o vysoce výkonné vlastní zemědělství, když ve srovnání s námi mají výkonnější ekonomiku a tudíž i více zdrojů pro případné krytí rozdílu hodnoty mezi importem a exportem agrárních produktů.

Ekonomika, politika a zájmy

Máme-li  na uvedené otázky správně odpovědět, nelze jinak, než si vymezit pojem zájmy. Není pochyb, že stejně jako i ve všech ostatních sférách ekonomiky i v tomto případě máme co činit s veřejnými zájmy, zájmy, které se týkají všech občanů země a ke kterým musí přihlížet řízení státu, jeho hospodářská politika. V našem případě se jedná o obnovení soběstačnosti státu ve výrobě potravin (jistěže to nechápeme zjednodušeně) a proto je třeba zvýšit objem výroby, výrobu je zapotřebí racionalizovat, ale současně podporovat výroby náročné a potřebu lidské práce a na tvorbu přidané hodnoty.

Je rozdíl mezi veřejným a podnikovým zájmem. Podnikatelský subjekt usiluje o zhodnocení vloženého kapitálu a kritériem jeho úspěšnosti je zisk jako rozdíl mezi náklady a výnosy. Tak to platí v tržní ekonomice a pokud to podnik nerespektuje, nemá šanci na přežití. Z toho ovšem neplyne, že jeho jednání je vždy v rozporu s veřejnými zájmy. Aby tomu tak nebylo, usiluje hospodářská politika státu. Je-li v zájmu širším než podnikovým zvýšit podíl  pracovně náročnějších výrob, zvýšit stavy skotu na jednotku půdy a běžné tržní podmínky pro takovou změnu pro podnik nebudou ekonomicky výhodné, nečekejme na změnu jeho výrobního programu. Jestliže se v dokumentu Strategie pro rozvoj rezortního ministerstva z roku 2013  mluví právě o uvedených výrobách jako o prioritách, potom se předpokládá, že v hospodářské politice bude k tomu přihlédnuto. Má stát pro tyto potřeby nějaké nástroje? Především jsou to podpory, a to v souladu s pravidly společné zemědělské politiky. Část těch podpor může přerozdělit stát v souladu se zájmy země. Jenomže na výklad, co to je „priorita“, nebude názor jednotlivých podniků zdaleka stejný.

Je mnoho nezodpovězených otázek

Domnívat se, že o problematice už všechno víme a nic nás nemůže překvapit, by nebylo správné. Před námi leží ještě dlouhá řada otázek čekajících na odpověď. Např. v čem to je, že podle způsobu hodnocení, který je běžný ve všech zemích EU, výkonnost našeho zemědělství nedosahuje úrovně, jaká je běžná v západních zemích s námi srovnatelnými? Čím to je, že zejména německé a polské agrární produkty vytlačují z našeho trhu naše výrobce, ačkoli polské mzdy jsou nižší než naše (to by bylo pochopitelné), zatímco německé výrazně vyšší? Ale nejde pouze o závěry z mezinárodního srovnání, zajímavé podněty poskytují i zde publikované tabulky.

Dimitrij Choma, profesor

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM)

4.jpg, 1,8MB


Společná zemědělská politika v EU na léta 2014 – 2020

Společná zemědělská politika v EU vzbuzuje kupodivu v naší veřejnosti větší zájem, než by se  na první pohled mohlo zdát. Zřejmě je tomu tak ze dvou důvodů. Především jde o produkci odvětví, která každého občana mimořádně zajímá a pak jistě také i proto, že je s ní spojen vysoký podíl výdajů z rozpočtu Unie a veřejnost je o tom často informována. Jak tato oblast ekonomiky bude vypadat v příštím sedmiletém období, znamená dlouhou a náročnou přípravu. Jednání pomalu spějí ke konci a my máme poměrně dost informací, jak vypadá jejich současný stav. Mnohé z toho, co tvoří obsah SZP, svou definitivní  podobu již má , ale je zde několik otázek, které ještě čekají na konečné rozhodnutí. 

Je-li řeč o jednání, je třeba ho vidět v celé jeho složitosti. EU představuje velký celek s volným pohybem zboží, kapitálu a pracovních sil. A  všude tam, kde se jedná o ekonomiku,  máme co činit se zájmy. Ve společenství je 27 zemí, které usilují o stejné cíle,  mají současně ale i své zájmy, které nemusí být ve všem totožné se zájmy ostatních. Ale i v  jednotlivých členských zemích existuje řada rozporů mezi podnikatelskými subjekty. To které opatření, které je v kompetenci národních orgánů, jednomu podnikatelskému subjektu vyhovuje, jinému vyhovovat nemusí. Je uměním politiky v rámci Unie, ale i jednotlivých zemí sladit zájmy tak, aby z toho byl co největší prospěch pro všechny. „Budoucí SZP tedy nebude dle  EK jen politikou, která se zabývá pouze malou, i když zásadní částí ekonomiky EU, ale také politikou  strategického významu pro zabezpečení potravin, pro životní prostředí a územní rovnováhu. V tom spočívá přidaná hodnota skutečné společné zemědělské politiky, která co nejúčinněji využívá omezených rozpočtových zdrojů a v celé EU zachovává udržitelné zemědělství“, můžeme číst v jednom dokumentu přímo od pramene.

Co je již naprosto nesporné

 Jednání o SZP nejsou ještě u konce, ale některé záležitosti jsou již dnes jisté. Mezi ně patří především to, že podpory zemědělcům zůstanou i nadále významným zdrojem jejich příjmů. Je dost i těch, kteří se nad tím pozastavují. Proč vlastně zemědělství jako jediné odvětví má toto privilegium?  Navrch zatím mají hlasy rozumné. EU představuje společenství téměř půl miliardy lidí. Členské země mají předpoklady vyrobit dostatek potravin. V evropských poměrech je nemyslitelné, aby se pracovníci v tomto odvětví svou životní úrovní  ocitli až příliš vzdáleni od všech ostatních. Normální tržní poměry jim totiž neumožňují realizovat takové příjmy, které by je udržely na úrovni s ostatními. Členské země přispívají do rozpočtu EU 1,2 % svého hrubého důchodu. Dobře fungující společná zemědělská politika není zase až tak drahá, říkají její přívrženci: vždyť nás to stojí méně než půl procenta HDP.

Váhu podpor lze posoudit zejména podle dvou kritérií. Předně poměrem mezi podporami a produkcí (tržbami) a podporami a čistou přidanou hodnotou (čistou přidanou hodnotu v tomto případě je třeba chápat jako rozdíl mezi produkcí a podporami na straně jedné a mezispotřebou a odpisy na straně druhé). Mohli bychom říci: proč ne ve vztahu k mzdám, bylo by to srozumitelné. Důvod je jednoduchý – s výjimkou ČR a Slovenska ve všech ostatních zemích EU naprosto dominuje tzv. práce neplacená,  kam patří hospodařící fyzické osoby a v jejich podnicích pracující rodinní příslušníci, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru. Proto v tomto případě dopad na odměny lze odvodit z čisté přidané hodnoty, která je zdrojem jak zisků, tak mezd, které platí „sami sobě“. V Německu podíl neplacených pracovních sil představuje zhruba 55 %, ale v Rakousku a Polsku až 90 %. V zemích, které jsou uvedené v tabulce, se podíl podpor na hodnotě produkce (na zdrojích z vlastní produkční činnosti) pohybuje od 21 do 32 %.  Ale v případě čisté přidané hodnoty by neexistence podpor vedla k jejímu poklesu o 30 a 40 %. Pokud by se odměny nezvýšily na úkor zisků, zaznamenaly by stejný pokles. Jsou i případy, kdy váha podpor je ještě vyšší. Vůbec nejvyšší dotace z uvedených hledisek pobírá severské Finsko (přes 20 tis. na ha) Naštěstí pro rozpočet EU – jedná se o poměrně malé zemědělství (2,3 mil. ha, 60 tis. pracovníků).

Váha podpor v ekonomice zemědělských podniků v zemích EU

Ukazatel

Česko

Německo

Francie

Rakousko

Polsko

Celková hrubá produkce na 1 ha

v Kč

 

29 153

 

53 193

 

45 326

 

51 500

 

31 721

Celkové provozní podpory na 1 ha v Kč

 

8 424

 

10 852

 

9 479

 

16 287

 

7 390

Podíl podpor na hrubé produkci v %

 

28,9

 

20,4

 

20,9

 

31,6

 

23,3

Čistá přidaná hodnota na 1 ha

v Kč

 

8 795

 

17 913

 

13 514

 

23 164

 

12 168

 Podíl podpor na čisté přidané hodnotě v %

 

95,8

 

60,6

 

70,1

 

70,3

 

60,7

Výměra obhospodařované půdy na 1 pracovníka

 

31,8

 

 

38,9

 

41,0

 

21,9

 

10,5

Údaje za rok 2009. Pramen: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2011, MZe 2012

Podle údajů které jsou k dispozici, by měla ČR za období let 2014 – 2020 obdržet z rozpočtu EU celkem 520 mld. Kč, z toho pro potřebu zemědělství 209 mld. Kč.

Zastropování zatím s otazníky

Co to vůbec je, bude se ptát čtenář. Jde o odborný termín, který znamená, že v případě některých podniků by pro poskytování podpor mohla existovat horní mez. Vypracovaný návrh limit obsahuje: mělo by to být 300 tis. eur, tj. zhruba 7,5 mil. Kč, přičemž již od  150 tis. eur se skutečné platby snižují o 20, 40 až 70 %. Ve  všech členských zemích jsou také  velké podniky, ale nemají takovou váhu jako v případě ČR a Slovenska, kde takové podniky mají dominantní postavení. Při podporách ve výši 8 000 Kč na ha by to postihlo již i podnik s výměrou 1000 ha. A to máme i podniky daleko větší. Nakonec bylo  přijato, že se uvedené sumy podpor  sníží o vyplácené mzdy, které v našich podmínkách činí na ha kolem 6 000 až 7 000 Kč. Dotklo by se to především podniků se zaměřením, které je málo náročné na živou práci. Jestliže u nás na 100 ha připadají více než tři pracovníci, jsou i podniky pouze s polovičním stavem. My bychom si přáli, aby přijetí tohoto opatření záviselo na rozhodnutí národní vlády, ale jsou i názory, že to má být závazné pro všechny členské země.

Poslední slovo snad ještě nebylo řečeno ve věci tzv. ozelenění, které usiluje o vyšší míru ekokologizace zemědělského hospodaření (střídání plodin, zatravnění apod.), o přesun prostředků ze zemědělství ve prospěch rozvoje venkova a opačně (snaha zvýšit jejich váhu ze 12 na 15 %) apod. Abychom použili zemědělské terminologie – po „žních“ bychom měli být chytřejší.

Dimitrij  Choma, profesor

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM), člen zemědělského výboru

3.jpg, 997kB


Zpráva o výsledcích roku 2012 je pro zemědělce příznivá

Přesně v polovině měsíce srpna t. r. obdrželi poslanci Parlamentu ČR  Zprávu o stavu zemědělství ČR za rok 2012. Děje se tak každým rokem. Je to rozsáhlý dokument (370 stránek textu a statistických tabulek), který připravuje Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ústavem ekonomiky zemědělství a informací v Praze. Nejdůležitější údaje o tom, jakých výsledků sektor dosáhl, Český statistický úřad uveřejnil už dříve.  Zpráva má ale podstatně širší záběr a zahrnuje vše to, co se v tomto odvětví událo, k jakým meziročním (i delším) změnám došlo a jaký je poslední stav. Zdaleka ne každého zainteresovaného čtenáře zajímá všechno, ale určitě každý tam nalezne to své. Dokument na svém jednání za přítomnosti rezortního ministra, resp. jeho náměstka, podrobně projednávají členové zemědělského výboru. I já jako poslanec a člen stejného výboru, jsem měl dostatek příležitostí se  na tom podílet. Zprávu Parlament bere na vědomí, tak obvykle je závěr jednání formulován.  Na prostoru, který je vymezen pro novinový příspěvek, se budu zabývat podnikovými strukturami a jejich podílu na zemědělském hospodaření, ekonomickými výsledky hospodaření v roce 2012 a dále tím, jaký je stav naší soběstačnosti u hlavních produktů.

Podnikové struktury v českém zemědělství

Je celkem známo,  že ze všech 27 zemí EU jedině v ČR a na Slovensku mají dominující postavení ve výrobě velké podniky právnických osob. Ekonomická váha jednotlivých skupin podniků závisí na obhospodařované půdě. Ale, jak dále uvidíme, zdaleka nejenom na tom. Silný vliv má výrobní zaměření. S tím souvisí i podíl na půdě orné a na intenzitě chovu zvířat. Z tabulky je zřejmé následující: intenzivnější výrobu mají podniky právnických osob. Nejvýrazněji je to vidět na příkladu družstev -  jejich podíl na obhospodařované půdě činí 20,3 %, ale podíl na chovu skotu 27,7 a u dojených krav dokonce 37,2 %, tj. více než na třetině všech dojnic. Podobně je tomu i v případě akciových společností. Z toho lze odvodit, že takto zaměřené podniky poskytují i více pracovních příležitostí. Rozdíly ve výrobním zaměření samozřejmě nacházíme jak u podniků právnických, tak i fyzických osob.

Meziroční změna v podnikových strukturách, v našem případě podíl na obhospodařované půdě, je malá. Když se ale na věc podíváme v rozmezí delšího období (např. roky 2000 – 2012), změny jsou zřetelné. Za uvedených dvanáct let se podíl fyzických osob na zemědělské půdě (pouze podniků nad 3 ha)  zvýšil z 25,8 na 29,8 %, tj. o 4 procentní body. Tyto změny se udály především v letech 2000 – 2005, zatímco k poklesu podílu družstev ve prospěch obchodních společností docházelo po celou dobu posledních více než deseti let.

Průměrná velikost podniků u fyzických osob – podnikatelů je 36 ha, u spol. s r. o. 428, u a. s. 1510 a v případě družstev 1265 ha. Mezi fyzickými osobami jsou však i velké podniky. Nad 500 ha takových podniků bylo v roce 2012 celkem 278 a nad 1000 ha 61 podniků. Lze předpokládat, že pod vlivem nejrůznějších sil ke změnám i zde bude docházet, ale hlavní proporce zřejmě zůstanou zachovány.

 

Podíl jednotlivých právních forem na hospodaření v roce 2012

------------------------------------------------------------------------------------------

                                                                 Podíl   v   %   na

  Právní forma                    ----------------------------------------------------------                 

                                          zemědělské      orné          chovu        v tom

                                                půdě           půdě          skotu         dojnic

------------------------------------------------------------------------------------------

Fyzické osoby celkem              30,2            25,4           23,7           10,7

Právnické osoby celkem           69,8            74,6           76,3           89,3

v tom:

společnosti s r. o.                       23,3            21,8          18,2           11,8

akciové společnosti                   24,9            28,6           29,3           39,2

družstva                                     20,3            23,2           27,8           37,2

------------------------------------------------------------------------------------------

České zemědělství vyžaduje výrazné změny. Byly formulovány v dokumentu Ministerstva zemědělství v roce 2013 pod názvem Strategie pro rozvoj, jeho hlavní znaky spočívají v posílení váhy živočišné výroby a v rostlinné výrobě těch komodit, které vytvářejí více pracovních příležitostí. Tím dojde i ke zlepšení soustavy hospodaření, neboť se změní struktura pěstovaných plodin a vazeb mezi oběma výrobami. Ale to vše  může uvést do života pouze podniková sféra. Aby se tak stalo, musí ekonomicky prosperovat. Není ani třeba zdůrazňovat, jak velká role v tomto směru připadá hospodářské politice státu.

Jak dopadla ekonomika v roce 2012

Dá se říci, že to byl jeden z úspěšných roků. Podnikatelský důchod činil 16,1 mld. Kč a byl téměř na úrovni předchozího roku. To představuje koncovku dění, které začíná výrobou a prodejem, tím, jaké jsou ceny na trhu a za jaké ceny výrobci musí nakupovat vše to, co pro zajištění výroby potřebují. K příznivým výsledkům přispělo i zvýšení cen zemědělských produktů – u obilovin, olejnin, cukrovky, prasat a vajec. Produkce se tak meziročně v běžných cenách zvýšila o 3,7 %. Ale na druhé straně šly nahoru i mnohé ceny toho, co tvoří mezispotřebu (krmiva, osiva, energie, strojená hnojiva, služby) – proto se  hodnota mezispotřeby  zvýšila o 5,7 %. Nabízí se otázka, zda tu není  prostor pro racionálnější vynakládání prostředků. V praxi takový postup existuje, možnosti jsou ale omezené. Čistá přidaná hodnota, jako nejvýraznější ukazatel ekonomické výkonnosti meziročně poklesla o 2,6 %, ale v důsledku zvýšení provozních podpor  o 1,4 mld. Kč zvýšily se příjmy podniků (produkce – tržby a podpory) meziročně o 1,9 %.  Díky tomu bylo možné zvýšit úhrady zaměstnancům o 2,5 % (na pracovníka je to více, neboť počet pracovních sil poklesl) a platby za užívání půdy byly vyšší o 3,8 %. K uvedenému snad lze ještě doplnit: když ČSÚ sdělil předběžné výsledky, psalo se, že zemědělci dosáhli zisk vyšší než 16 mld. Kč. Ve zprávě ale byla řeč o podnikatelském důchodu, což však není totéž co zisk. V případě podniků fyzických osob, si totiž z něho podnikatelé sobě i pracujícím členům rodiny uhrazují „odměny za práci“. Takže skutečný zisk, jak ho běžně chápeme, je výrazně nižší. To platí pro každý rok.

Úsilí o zvýšení soběstačnosti

Ke zvýšení soběstačnosti směřuje vše to, o čem se mluví ve Strategii rozvoje. O potřebě povznesení úrovně výroby českého zemědělství snad nejlépe svědčí úroveň tohoto odvětví v ekonomicky vyspělých zemích Evropy – v Německu, Francii, Rakousku aj. Klesá nám míra soběstačnosti u těch produktů, kde v minulosti byla na potřebné úrovni. Podle již zmíněné Zprávy, činila v minulém roce  soběstačnost u čerstvého ovoce 83 %, u čerstvé zeleniny dokonce pouze  35 %. Za posledních pět let soběstačnost u vajec poklesla z 91 na 84, u drůbežího masa z 96 na 77 a u vepřového masa ze 74 na pouhých  55 %. Vůbec nás nemůže těšit, že rok co rok exportujeme téměř dva miliony t obilí. Nesrovnatelně větší efekt zemědělství i celé ekonomice by přineslo jeho zhodnocení výrobním zpracováním doma. Jedno je jisté: problém, o kterém je zde řeč,  se netýká pouze zemědělských podniků, ale má i řadu dalších souvislostí. A je nejvyšší čas, abychom se touto složitou problematikou začali zabývat.

Josef  Šenfeld, poslanec KSČM

5.jpg, 997kB


Vystoupení na KK Ústí nad Labem dne 13.7. 2013

Rád bych nabídl především všem svoje zkušenosti, které jsem získal při své dvojnásobné kandidatuře do Poslanecké sněmovny, kdy jsem utkal v předvolebním klání s předními politickými elitami jako byli Paroubek, Gandalovič nebo Drábek.

Poslancem jsem od roku 2002. Před tím jsem téměř 20 let pracoval v zemědělských podnicích jako předseda a vedoucí územního střediska, neboť jsem původní profesí zemědělský inženýr. Vazbu na svůj mateřský podnik Agro Hoštka mám neustále, prostřednictvím  předsednictví v dozorčí radě. Svých odborných zemědělských zkušeností jsem využil a využívám při práci v zemědělském výboru. Mám úzké kontakty s nevládními zemědělskými organizacemi, Agrární komorou a jejím prezidentem Velebou a také se Zemědělským svazem a jeho předsedou Pýchou.

V oblasti zemědělství, kterou považuji za svoji doménu, se mi např. podařilo navrhnout a prosadit ve prospěch zemědělců pozměňovací návrh při projednávání tolik sledované novely katastrálního zákona. Právě u katastrálního zákona jsem byl zpravodajem sněmovny a mohu říci, že opozice a obzvláště KSČM tuto důležitou funkci získává zřídka. Domnívám se, že za jeden z důležitých indikátorů kompetence a aktivity poslance lze považovat právě funkci zpravodaje k tiskům, která bývá obvykle přidělována poslancům, kteří se orientují se  v dané problematice a mají o daných zákonech přehled. Já jsem byl  zpravodajem Sněmovny celkem 7x.

V tomto funkčním období jsem pracoval také ve výboru pro evropské záležitosti a stal jsem se jeho místopředsedou.

Do KSČM  jsem vstoupil v roce 1988 a o deset let později jsem se stal zastupitelem města Hoštka. Dlouhé roky jsme byli opozicí, ale nespokojili jsme se s pouhou kritikou nešvarů. Důležité bylo, že jsme přicházeli s řešeními nejrůznějších problémů v našem městě. Pochopili jsme, že pokud chceme jednou převzít vedení města, nestačí pouze volby vyhrát, ale je nutné si také zajistit koaličního partnera. Tady se mi velmi hodilo moje působení ve vedení fotbalového klubu TJ Sokol Hoštka a také moje úzká spolupráce s myslivci. Z našich příznivců jsme tak sestavili další kandidátku Pro sport a zdraví a podařilo se nám ve volbách dosáhnout vytýčeného cíle – stanout v čele našeho města, konkrétně já ve funkci místostarosty. Ale nejde  jen o pouhé vítězství. Naši občané musí vědět, že komunisté také dokážou pro ně i pro rozvoj města něco udělat. O pozitivním hodnocení naší práce po dvou letech snad vypovídá i 46 % hlasů pro KSČM získaných v krajských volbách na podzim minulého roku.

Jako poslanec však usiluji o to, aby moje působnost zasahovala co největší oblast. A především se snažím zajímat se o problémy, kterých je v našem kraji celá řada. Znám se u nás v okrese se všemi starosty a podle svých sil a možností se snažím nejen jim nabízet pomoc v nejrůznějších záležitostech. Moje kancelář často slouží podobně jako kancelář ombudsmana.

Vážím si toho, že jsem ve volbách do krajského zastupitelstva, byť jsem byl na kandidátce až na 13 místě, získal  1.946  preferenčních hlasů, tedy celkově 6 nejvyšší počet.

Ve Sněmovně mám dosud  34 vystoupení na 18 schůzích z 54. Moje účast na hlasování je jedna z nejvyšších 5.279  tj. 93 % . 7 krát jsem byl předkladatelem návrhu zákona a z toho můj návrh -  novela zákona o válečných veteránech -  se jako jediný z návrhů KSČM dostal do druhého čtení a dosud ještě má šanci být schválen. To považuji za velký úspěch, vezme-li se v úvahu, jak často jsou návrhy naší strany odsouvány do pozadí.

Ale nechci zde pře vámi skládat pouze účty, rád bych naznačil alespoň některé priority své práce do budoucna. Především bych se chtěl zaměřit na podporu kroků vedoucích ke snížení nezaměstnanosti, podpoře zejména učňovského školství a také vzdělání v technických oborech na VŠ. Dále chci usilovat o zamezení korupce a také zamezení propojení politiky s byznysem. Velkým úkolem, který před námi stojí, je také najít řešení problémů v sociálně vyloučených lokalitách. Myslím, že závažných úkolů je před námi celá řada a já nabízím pro společnou práci své dlouholeté zkušenosti poslance a své znalosti, zejména jako zemědělského odborníka a komunálního politika.



Strategie pro růst zemědělství a potravinářství je na světě

Jistě není náhodou, že Ministerstvo zemědělství ČR předložilo Strategii pro růst České zemědělství a potravinářství v rámci Společné zemědělské politiky EU po roce 2013 v době, která se časově shoduje se závěrečným jednáním EU o jejím rozpočtu na období let 2014 až  2020. Zemědělství všech členských zemí Unie, tudíž i zemědělství české, je velmi silně spojeno se společným rozpočtem. Ale strategie, o které je zde řeč, má daleko širší záběr, neboť reaguje na neuspokojivý současný stav a hledá východisko,  jak překonat stagnaci a docílit stavu, v němž dojde tak k žádoucímu obratu.

Nepříznivý obraz současnosti

je i širší české veřejnosti dostatečně známý – výroba je na úrovni dvou třetin stavu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, soběstačnost země u nejdůležitějších komodit poklesla (a u některých dále pokračuje), stav zejména chovu skotu nejenom nepříznivě ovlivňuje úroveň živočišné výroby, ale narušuje základní pilíře soustavy hospodaření, soustavy, která se zde  postupně vyvíjela po dlouhé historické období. V roce 2011 jsme vyvezli více než 2,7 mil. t obilí, ale na druhé straně naše soběstačnost u vepřového masa poklesla na 60 %. Je sice pravda, že hovězího masa jsme vyrobili více, než kolik spotřebovali, ale jeho průměrná spotřeba nedosahuje ani 10 kg za rok. Lze jistě těžko vysvětlit, proč dovoz zeleniny v tis. t dvojnásobně převyšuje její domácí výrobu. Tyto disproporce a nesrovnatelnosti vznikaly postupně. Spotřebitel to sice  na nabídce potravin  nepozoruje, protože  náš zemědělský půdní fond představuje pouze 2,22 % obhospodařované zemědělské půdy všech zemí EU a kolem nás je plno úspěšných exportérů zemědělských a potravinářských produktů. Ale nás jako zemi by to mělo velice znepokojovat. Zříkáme se plného využití vlastní půdy, likvidujeme pracovní příležitosti pro lidí českého venkova a to vše s negativními důsledky pro celou ekonomiku země.

Na otázku, jak se z toho dostat

odpověď nacházíme v předloženém dokumentu. Samozřejmě, vždy zde zůstává otázka, je-li to odpověď dostatečná, odůvodněná a zda povede k dosažení cílů, o jejichž realizaci usilujeme. Máme-li uvést to podstatné, co strategie přináší, tedy:  prioritně se má podporovat vzestup živočišné výroby jako nejslabšího článku zemědělství. Zvýšení její váhy mimo růst tržeb povede k vyššímu využití zejména obilovin (jako podstatné složky krmných směsí) a zvýšení intenzity chovu skotu posílí váhu pícnin na orné půdě jako faktoru, který ovlivňuje její úrodnost. Nemusíme být ani zemědělskými odborníky, abychom věděli, jak to posílí výrobně i ekonomicky celý systém hospodaření. Dalším výrazným rysem strategie je snaha o zachování počtu pracovních příležitostí, resp. všude tam, kde to možné je, o jejich zvýšení. Proto je kladen  důraz na pomoc těm úsekům rostlinné výroby, které jsou pracovně náročné a umožňují vyšší tvorbu vyšší přidané hodnoty. I proto se středem pozornosti stává zelenina a ovoce. To by současně umožnilo snížit záporné saldo našeho agrárního zahraničního obchodu. Vzhledem k tomu, o jak vážný národohospodářský úkol se jedná, samotné vypracování dokumentu Strategie se jeví tím nejmenším problémem. Uvést to vše do života bude moci pouze podniková sféra. Podniky budou realizovat ten který záměr tehdy, jestliže se to bude jevit pro ně ekonomicky výhodné. A hospodářská politika státu, jejíž formulace je součástí předloženého dokumentu, by se tomu měla snažit napomáhat.

Podpory se jeví jako důležitý nástroj

k dosažení tak potřebného obratu. Podpory, které má stát pro tento účel k dispozici, nejsou malé. Např. v roce 2011 podle Souhrnného zemědělského účtu produkce zemědělského odvětví činila 117,4 mld. Kč, ale hodnota mezispotřeby a odpisů představovala 98,4 mld. Kč, takže rozdíl – čistá přidaná hodnota - dosáhla pouze 19,0 mld. Kč. Proč pouze? Protože uhradit mzdy, daně, pachtovné, nákladové úroky a navíc zajistit i podnikatelský důchod - to všechno v rozsahu  47,2  mld. Kč by nebylo možné bez podpor ve výši 27,8 mld. Kč. Není třeba zamlčovat, že na podpory zemědělcům v EU jsou různé názory, často i velmi kritické. Máme-li soudit podle těch, které se i u nás vyskytují, jedná se často o kritiku bez znalostí skutečného stavu věcí. Jedno je ale jisté již dnes: i pro období let 2014 – 2020 podpory zemědělcům budou součástí společné zemědělské politiky. Mohli jsme i v našem tisku na začátku února t.r. číst, že platby pro české zemědělce z rozpočtu EU za toto období budou činit 5,4 mld. euro a podpora rozvoje českého venkova dalších 1,9 mld. euro (snad na tom nic nezmění za několik měsíců ani Evropský parlament, který bude rozpočet schvalovat). Podle nynějšího směnného kurzu koruny za uvedených sedm let by na uvedené účely ČR obdržela 182,5 mld. Kč. Těch prostředků v průměru za rok nebude více, ale budou k podnikům směřovány tak, aby se prioritním programům  dostalo větší podpory. Zřejmě tak výroba bude mít větší přednost před činnostmi, které se zaměřují především na údržbu krajiny. Po těsnějším spojení podpor s výrobou volají  zejména z těch podniků, kde o výrobu dbají na prvním místě. Občas se vyskytují názory, že jednou z vážných příčin zaostávání českého zemědělství jsou nižší podpory než v zemích západní Evropy. V posledních letech toto tvrzení není tak zcela pravdivé. Např. Německo a Francie mají sice na ha vyšší podpory o 1 – 2 tisíce Kč, ale jejich váha na hodnotě produkce je nižší než u nás.

Představa, že to vše bude jednoduché

není na místě. Víme např., že počet krav je dnes podstatně nižší, než jaký byl na začátku devadesátých let a jaký je na 100 ha i dnes v okolních zemích. Ale zrovna na tomto úseku snad jako jediném došlo k výraznému zlepšení – průměrná dojivost krav se zvýšila z necelých 4000 na více než 6000 kg a naše výroba mléka v předminulém roce převyšovala spotřebu o téměř deset procent. Představa o podstatně vyšším stavu dojnic při současné dojivosti vyvolává otázku, jak si poradí výrobci s prodejem. Nehledě na to, že podnikatelský záměr v tomto směru je finančně náročný a předpokládané ekonomické výsledky nejsou jistou zárukou brzké návratnosti vložených prostředků. Strategie počítá zejména se zvýšením stavů krav bez tržní produkce mléka. To daleko smělejší cíle jsou v případě chovu prasat, kde se počítá se zvýšením stavů téměř o třetinu. I z hlediska podnikatelského je to snadněji realizovatelné, nehledě na to, jak vysoký podíl na spotřebě masa připadá na  vepřové maso dovážené. Zajímavé návrhy – jak již bylo uvedeno - dokument přináší i v oblasti pracovních sil, produktivity práce, pracovních příležitostí apod. Na straně jedné jsou faktory silně ovlivňující  růst  výkonnosti a tím úsporu pracovních sil, na straně druhé snaha nejenom o zachování, ale i o zvýšení počtu pracovních příležitostí.  Jedno je však jisté: tolik lidí, kolik jich pracovalo v českém zemědělství před více než dvaceti lety, pracovat již nikdy nebude. To ale není v rozporu s úsilím, aby počet pracovních příležitostí byl jedním z významných požadavků hledání cest dalšího rozvoje.

Dokument, o kterém jsme zde psali, je samozřejmě co do obsahu daleko bohatší. Obsahuje i návrhy, které přímo volaly po kritickém ohlasu. Reagovali jsme na to daleko podrobnějším textem, který byl zaslán vedoucímu autorského kolektivu. Není pochyb, že budeme svědky zajímavé diskuze.

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM), člen zemědělského výboru

Dimitrij  Choma, profesor

6.jpg, 997kB


Zemědělství, zahraniční obchod a HDP v ČR

Člověk ani nemusí být ekonomickým odborníkem, aby nevzal na vědomí, že hrubý domácí produkt (HDP) je veličinou, která vyjadřuje ekonomickou výkonnost země. Nemůže to přehlédnout, neboť v ekonomickém zpravodajství jsou informace o tom  velmi časté. Nemusí znát podrobnosti, ani všechny souvislosti, ale ví, že není dobře, když HDP stagnuje, nemluvě o poklesu. A pozornost vzbuzují i změny v desetinných číslech, neboť absolutně znamenají vysoké hodnoty. Pouhá desetina procenta HDP v naší zemi představuje více než 3 mld. Kč. Ekonomická výkonnost však bezprostředně souvisí se zaměstnaností, s tvorbou  zdrojů, s úrovní mezd, rozvojem ekonomiky, hladinou důchodů apod., tedy se vším, co se dotýká života občanů a sociální politiky státu. Vývoz a dovoz produktů je tak samozřejmou součástí ekonomiky, že se nad tím sotva někdo bude pozastavovat. Podle údajů, které statistika poskytuje, lze tvrdit, že za jinak stejných okolností, úloha zahraničního obchodu pro zemi je tím větší, čím je země menší. To souvisí s velikostí domácího trhu  na straně jedné a masovou produkcí výrobků na straně druhé. Bude-li proto náš politik prohlašovat, že HDP se u nás z osmdesáti procent tvoří v zahraničním obchodě a proto je ho třeba velmi silně podporovat, budeme ho za jeho snahu chválit, byť v té prvé části věty není přesný – HDP se v zahraničním obchodě pouze realizuje. To ovšem nic nemění na skutečnosti,  že jeho význam je podstatný – pokud se neexportuje zboží nad úroveň odbytu na domácím trhu, zvyšují se zásoby. To se může stát výjimečně, nikoli běžně.

Nad čím se vlastně pozastavujeme

V případě zahraničního obchodu agrárními komoditami (zemědělskými a potravinářskými) se pozastavujeme nad tím, že rozdíl mezi hodnotou vývozů a dovozů je příliš vysoký. Důvod je všeobecně známý: protože nám zemědělská produkce za posledních dvacet let poklesla zhruba o třetinu. Má to mnoho negativních důsledků: vliv na zaměstnanost, na využití půdního fondu a hospodářských objektů, samozřejmě i na hospodářské výsledky podniků  a  nakonec i na tvorbu HDP.  V roce 1989 v odvětví pracovalo 569 tis. pracovníků, v roce 2010 pouze  133 tis. Rozdíl je  436 tis.lidí. To ovšem nelze spojovat pouze  s poklesem výroby. Snadno lze dokázat, že větší vliv na tuto změnu měly jiné faktory: byla to i změna struktury výroby, výrazné opouštění jiných než zemědělských výrob, technický pokrok a tlak na racionalizaci výroby. Zcela právem se nad tak výrazným poklesem počtu pracovních sil pozastavujeme. Současně se ale  srovnáváme  s jinými zeměmi. My nemáme dnes na 100 ha obhospodařované půdy méně pracovníků, než mají země jako Německo, Francie a jiné srovnatelné země s vyspělým zemědělstvím v Evropě. Zemědělství jako odvětví v ekonomicky vyspělých zemích není velkým tvůrcem HDP. Souvisí to s nízkým podílem počtu pracovních sil odvětví a navíc i s jejich ekonomickou výkonností. Pokud poměrně malý počet pracovníků je schopen díky  technické vyspělosti a dobré organizaci výroby vyprodukovat odpovídající množství agrárních produktů a svou ekonomickou výkonností zajistit přiměřené mzdy i zisky, pak je zemědělství úspěšné a není třeba v tom hledat problém.

 

Kde jsou naše slabiny

Celou českou ekonomiku oslabuje toto odvětví tím, že způsobuje příliš vysoké záporné saldo z vývozů a dovozů agrárních produktů.  V minulém roce  činilo 35 mld. Kč. Tato suma představuje téměř jedno procento hrubého domácího produktu. Je to hodně a příčinou je nevyužívání vlastních disponibilních  zdrojů: půdní fond, pracovní sílu, ostatní kapitálové zdroje, tradice a organizační zkušenosti. Každá suma, o kterou snížíme záporné saldo, zvyšuje příspěvek odvětví na tvorbě HDP. Takže otázka, na kterou je třeba hledat odpověď,  bude znít: máme možnosti snížit objem importu na straně jedné a zvýšit objem exportu na straně druhé? Není snadno na to odpovědět, ale tím je třeba začít.

Výsledky  našeho zahraničního obchodu

s agrárními produkty ve smyslu rozdílů mezi exportem a importem nejvíce ovlivňují  Německo, Polsko, Nizozemsko a Španělsko. Na druhé straně je zde Slovensko se saldem pro nás velmi příznivým.

Agrární zahraniční obchod v roce 2011 v mld. Kč

              Země

            Vývoz

              Dovoz

            Bilance

EU  27

110,9

132

-21,1

Ostatní země

10

23,8

-13,8

Celkem

120,9

155,8

-34,9

Z toho:  Německo

24,5

35

-10,5

              Polsko

13,1

23,4

-10,3

              Nizozemsko

2

10,9

-8,9

              Španělsko

0,9

7,5

-6,6

              Slovensko

34,5

12,1

22,4

Pramen: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2011, MZe, Praha 2012

Zdá se jako nesporné, že dřívější toky agrárního zboží mezi Českem a Slovenskem zůstaly zachovány i po vzniku dvou států. Vysoké rozdíly mezi vývozy a dovozy ve vztahu k Nizozemsku a Španělsku jsou docela překvapující, ale vzhledem k odlišnosti jejich agrárního sektoru i pochopitelné. Jistě i v tomto směru by se mnohé změnilo při obnově a následujícím rozšíření pěstování zeleniny, květin apod. Hlavní problém však zřejmě spočívá v exportu a importu takových výrobků, pro které máme srovnatelné podmínky se sousedními zeměmi. Německo a Polsko patří k zemím s velkým zemědělstvím, které je dáno velikostí jejich  zemědělského půdního fondu. Za takových okolností i relativně malé přebytky znamenají pro vývoz značné množství produkce, nemluvě o geografické blízkosti obou zemí. Ale překvapuje nejméně jedna důležitá okolnost: sotva lze pochybovat o velkém vlivu nákladů na výrobu, které činí produkt konkurenceschopným. Mezi významné nákladové položky v zemědělské výrobě nesporně patří mzdové náklady, resp. podobné položky v případě menších rodinných hospodářství. Ve srovnání s námi jsou v Německu  mzdy výrazně vyšší, zatímco v případě Polska jsou mzdy nižší. Z tohoto hlediska bychom mohli pochopit velké dovozy polského zboží, nikoli německého. Takže ta problematika je daleko složitější , než by se na první pohled zdálo. Je mnoho otázek, na které je třeba hledat odpovědi. Na předním místě: kdy konečně přestaneme vyvážet např. nezpracované mléko, abychom obratem dováželi sýry a jogurty? V oblasti vývozu a dovozu se koncentruje příliš mnoho vlivů, a to zdaleka nejenom z oblasti výroby. Nebudeme-li je postupně rozplétat a řešit, nedosáhneme tak žádoucího obratu.

Dimitrij Choma, profesor

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM)

7.jpg, 997kB


Soběstačnost a výkonost zemědělství - jak to vlastně je?

Současný svět je propojen ve větší míře, než si to na první pohled uvědomujeme. Stačily nepříznivé zprávy o sklizni obilovin na velkých plochách USA a jiných zemí, aby to vyvolalo pohyb cen a jeho důsledky zejména u těch výrob, které na produkci zrnin v rozhodující míře závisí. Zřejmě i to je důvod, proč české zemědělství a potravinářství v poslední době vzbuzuje pozornost i u širší veřejnosti a také v publicistice. Proto zcela logicky vzniká otázka, jak v tomto dění obstojíme my s naším zemědělstvím i potravinářstvím, a to za situace, kdy jeho vývoj za více než dvacet posledních let není právě příznivý. Člověk nemusí být zemědělským odborníkem, aby věděl, že stav tohoto odvětví není uspokojivý. A není divu. Vždyť jeho výroba představuje nyní pouze dvě třetiny toho, čeho v této zemi bylo dosaženo ke konci socialistického období. Bohužel, zatím není ani projev náznaku, který by znamenal obrat k žádoucí změně. V posledních letech se produkce odvětví  pohybuje kolem 100 mld. Kč a pouhé dosažení úrovně z konce osmdesátých let by vyžadovalo ji zvýšit o celých 50 mld. Kč. Nezbývá než konstatovat, že soběstačnost se nám neustále snižuje. V posledních letech zejména u masa, s výjimkou hovězího. Jsme soběstační v těch potravinářských sektorech, které využívají obiloviny, olejniny, cukr, mléko a skot. U obilovin máme často přebytky, které vyvážíme. Vysvětlení je jednoduché – spotřebujeme méně krmných směsí na bázi obilovin, protože výrazně poklesla živočišná výroba. Jsme soběstační ve spotřebě hovězího masa i proto, že jeho spotřeba výrazně poklesla. Tím nechci říci nic jiného, než že vše  je třeba posuzovat kriticky.

Tato problematika vzbudila zájem natolik, že nedávno i v tisku se k tomu vyjádřil ministr zemědělství Petr Bendl (Právo, 6. 9. 2012). Nelze jinak, než s ním souhlasit v tom, že soběstačnost většiny zemí EU je naprostý mýtus, jak zní i název jeho příspěvku.  Je to pochopitelné, vždyť počet obyvatel na 100 ha  zemědělské půdy je v různých zemích velmi rozdílný. Je zde odlišný celý dosavadní vývoj a tím i zaměření odvětví apod. Ale z uvedeného rozhodně nevyplývá, že úsilí o vyšší míru soběstačnosti v případě ČR není na místě. Mimo jiné i proto, že tomu tak již u nás  bylo. Není přece žádný ekonomický důvod pro vývoz kvanta obilí na jedné straně a na straně druhé pro dovoz velkého množství např. vepřového masa. Vyvážet surovinu, abychom vzápětí dováželi produkty s vyšší přidanou hodnotu je v rozporu i s jednoduchou ekonomickou kalkulací a pro nás důkazem, že námi považované faktory ovlivňující konkurenční schopnost, nelze omezit na to, co se děje v zemědělské prvovýrobě. Téměř každá země určitou komoditu dováží, ale současně vyváží. Podstatný je, z hlediska našeho tématu, čistý dovoz nebo čistý vývoz. Převedeno do praxe -  co vidí občan jako kupující, nemusí odpovídat skutečnému stavu.

Čím je ale v jednotlivých zemích dána míra jejich soběstačnosti? Samozřejmě tím, jak výkonné je jejich zemědělství a na to navazující potravinářství. Takže diskuse o soběstačnosti by měla směřovat k výkonnosti. Pod tím pojmem máme na mysli hlavní funkci odvětví – produkci zemědělských a potravinářských výrobků. A té bychom měli věnovat pozornost především. Např. porovnat její situaci v minulosti a nyní či provést srovnání s vyspělými západními členskými zeměmi EU – s těmi, se kterými se můžeme porovnávat. Údajů máme k dispozici celou řadu. Z každoročně uveřejňovaných údajů z výběrových šetření FADN ve všech členských zemích EU velmi zřetelně vyplývá, v čem jsou naše hlavní slabiny: jsou to nepřiměřeně nízké stavy všech hospodářských zvířat na 100 ha obhospodařované půdy, zejména skotu včetně dojnic. Bylo by absurdní tvrdit, že náš nynější stav lze považovat za normální, když v okolních státech, např. Německu, Rakousku, Francii, Polsku, je  to jinak. V těchto zemích je  intenzita chovu zvířat  výrazně vyšší. Abychom zjistili, proč tomu tak je, stačí se vrátit na začátek devadesátých let. Tento stav ovlivňuje objem produkce a tím samozřejmě i míru soběstačnosti, ale i počet pracovních příležitostí a samozřejmě i hospodářské výsledky podniků. Narušeny jsou vztahy mezi rostlinnou a živočišnou výrobou nejenom ve smyslu využití rostlinných produktů, ale změnou struktury pěstovaných plodin se snižuje pozitivní vliv osevních postupů na stav půdního fondu. Příkladem nad jiné je výrazný pokles pícnin na orné půdě s jejich účinky na obnovu úrodnosti půdy.

To všechno, ale i mnoho jiného s tím souvisejícího, by mělo být předmětem dokumentu o vizi českého zemědělství. S prvním pokusem o její sestavení jsme se mohli setkat v době Fischerovy vlády, kdy ministrem zemědělství byl Jakub Šebesta. Mnoho let poté se nedělo nic. Před časem jsme se dozvěděli, že pracovní skupina pro tento úkol existuje a dokument připravuje. Dokonce celá  záležitost měla  pokročit natolik, že ke konci  roku by mohly být první výsledky. Buďme střízliví, nečekejme zázraky. Ale už skutečnost, že se v tomto směru něco děje, že se začínají klást  nejrůznější otázky a  hledají se na ně odpovědi, znamená mnoho. Vždyť je také  nejvyšší čas! Od roku 2014 vstupuje na scénu nové období Společné zemědělské politiky v EU. Jistě se bude jednat o otevřený  dokument. Bude zapotřebí si např. položit otázky, jaké jsou okolnosti, které neumožňují našim podnikům rozvíjet výrobu do větších objemů. Bylo by to ekonomicky výhodné jak pro podnikovou sféru, tak i pro ekonomiku země. Není důvod, aby naše záporné saldo s agrárními produkty mělo  činit více než 30 mld. Kč, tj. téměř jedno procento HDP země. Lze jednání podniků nějakým způsobem ovlivnit?  Do určité míry jistě. Podle výběrového zjišťování, které každoročně provádí Ústav ekonomiky zemědělství a informací, celé skupiny podniků vykazují nejen velmi rozdílné výrobní a  ekonomické výsledky, ale i  velmi odlišný podíl dotací a podpor na svých finančních zdrojích. Nepovažuji za správné, že i díky dotacím a podporám jsou na tom velmi často nejlépe ty podniky, které vykazují nejnižší objem produkce z jednotky půdy. Podobných otázek je celá řada. Předpokládám, že je bude možné v jednání o konečnou podobu vize českého zemědělství uplatnit.

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM), člen zemědělského výboru

8.jpg, 997kB


Lidé, zaměstnanost a produktivita v zemědělství

Ať již levicový autor píše o ekonomické problematice na jakékoli téma, má samozřejmě vždy na mysli lidi a jejich zájmy. A v zemědělství jsou to samozřejmě zájmy těch, kteří v tomto odvětví pracují jako zaměstnanci podniků právnických i fyzických osob, hospodařících vlastníků, ale i spoluvlastníků (členové zemědělských družstev  a obchodních společností) a pracujících rodinných příslušníků, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru.  Všichni  by měli mít přiměřenou mzdu, podniky  zisky na další rozvoj a vlastníci, kteří svou půdu pronajímají, by měli obdržet přiměřené pachtovné. Ale je zde ještě jeden aspekt, jehož aktuálnost  s časem neklesá, spíše se zvyšuje. Hospodářské jednotky jakékoli právnické povahy a výrobního zaměření  v daném místě poskytují pracovní příležitosti. Ale  právě zemědělství je typické tím, že zde pracovních příležitostí neustále ubývalo a tento jev není ještě zcela určitě  u konce. V čem tedy spočívá problém?

V polovině minulého století pracovalo v českém zemědělství celkem 1 232 tis. lidí, čtyřicet let na to téměř o 700 tis. méně. Jistěže, nesmíme zapomenout  na skutečnost, že toto odvětví se za více než šedesát let  změnilo k nepoznání. Jedním z  výrazných znaků těchto změn je právě zásadní snížení potřeby lidské živé práce. Nicméně,  údaj o větším než milionovém počtu pracujících v polovině minulého století v zemědělství určitě stojí za povšimnutí. Nevyplývalo to pouze z toho, že práce byla málo mechanizována, že hlavním zdrojem tažné síly byli koně, voli a  v menších hospodářstvích pak  především krávy. Venkov trpěl agrárním přelidněním, což lze považovat za skrytou formu nezaměstnanosti. Lidí v zemědělství bylo nepoměrně více, než jich toto odvětví potřebovalo. Již v průběhu následujících dvou desetiletí (1950 - 1970) však v tomto směru došlo k velkým změnám. To všechno probíhalo současně s růstem  národního hospodářství Československa, kdy  se více než zdvojnásobila produktivita zemědělské práce. Podstatné  ale je, že  ze zemědělství uvolnění pracovníci nalezli uplatnění v jiných oblastech. A v tom je zásadní rozdíl proti současné době. V každém případě je zde rozpor, který působí trvale: na jedné straně tlak na úsporu pracovních sil, ale i jejich uvolnění v důsledku ztráty výrob, na straně druhé úsilí o nižší  nezaměstnanost, a to cestou zvýšení pracovních příležitostí. To všechno platilo a platí i dnes, zejména pro zemědělství.

Období 1970 - 1989 už má jinou povahu. Lze mluvit o výrazném procesu intenzifikace výroby, její modernizace a spojování zemědělství i s nezemědělskými aktivitami. Při růstu produktivity práce o téměř 70 %  se počet pracovních sil  snížil o 130 tis. To není právě  málo a navíc  v době, kdy do zemědělských podniků pronikaly přidružené výroby. Proč vlastně podniky, zejména družstevní, rozšiřovaly svoji výrobu o netradiční ekonomické aktivity? Ty důvody byly dva: aby zaměstnaly uvolněné pracovníky z tradičních výrob a zcela pochopitelně, aby zvýšily své peněžní příjmy. Mimo jiné i proto, že vše ostatní se jevilo  ekonomicky daleko výhodnější, než vlastní zemědělská činnost. Tyto změny lze podrobněji ilustrovat na příkladu družstevního sektoru v ČR mezi roky 1975 až 1987. Počet pracovníků v rostlinné výrobě se snížil o 47 %, v živočišné výrobě o 20 %, ale zvýšil se jejich počet v přidružené výrobě, v dílnách, přibylo řemeslníků ve stavebních činnostech, řidičů a závozníků. Z mnoha údajů, vzhledem k dalšímu vývoji, stojí za povšimnutí  zejména tyto dva: v živočišné výrobě v družstevním sektoru (zhruba 70 % obhospodařované půdy, to znamená, že věrně vyjadřuje stav celého českého zemědělství) ještě pracovalo téměř 100 tis. pracovníků, v přidružené výrobě 30 tis., tj. zhruba 8 %. Snad je to méně, než bychom  předpokládali. Mezi podniky však  v tomto směru byly velké rozdíly. Ve srovnání s rokem 1950 podstatně vyšší objem produkce (o 66 %) vyžadoval méně než polovinu původního stavu pracovníků, neboť  jejich produktivita ve srovnání s výchozím obdobím byla vyšší 3,6 krát.

Situace v českém zemědělství se podstatně mění po roce 1989. Vliv tržních sil má i zde plný prostor.  To podstatné je, že počet pracovních sil v českém zemědělství klesá z 569 tis. v roce 1989 na 133 tis. v roce 2010. Úbytek po dobu několik minulých desetiletí byl zde sice jevem zcela normálním, avšak jeho rozsah  je neobvyklý. Působí zde vše to, co působilo v minulosti: technika (traktory, kombajny a jiná technická zařízení jsou dnes výrazně výkonnější, než tomu bylo před čtvrt stoletím)  a  racionalizace výroby vede k úsporám v tradičních výrobách (rostlinná a živočišná), mění profesní strukturu pracovních sil. Je zde ale jev, který v minulosti (nejenom socialistické) se v českém zemědělství nikdy nevyskytoval: vysoký pokles výroby. Živočišná produkce, která vázala největší počet pracovníků, poklesla na polovinu, rostlinná produkce se snížila o 22 %, nemluvě již o přidružených výrobách, jejichž podíl výrazně upadl. A byl zde i  ekonomický tlak na úspory všeho, neboť více než deset let bylo zemědělství většinou ztrátové. Setkali jsme se s názorem, že za této situace mluvit o zvýšení produktivity práce, ve srovnání se socialistickým obdobím, není namístě. Domníváme se, že tomu tak není, neboť zemědělství zatím nestihl osud např. obuvnického průmyslu. Toto odvětví zde stále je. Výměra zemědělské půdy činí 4 234 tis. ha a za dvacet let poklesla o 1,5 %. V zemědělství pracuje několik desítek tisíc podniků a zaměstnává více než 100 tis. lidí. Jejich produktivitu musíme měřit už vzhledem k potřebám současného mezinárodního srovnávání.  Měřeno počtem pracovníků na 100 ha, jsme na tom zhruba stejně jako západoevropské země s vyspělým zemědělstvím. Jedině komparací s vyspělým světem zjistíme, jaké skutečně je naše postavení v tomto světě. Jedno je zcela určitě  jisté: české zemědělství má potenciální možnosti zaměstnat větší počet pracovních sil, neboť má dostatek nevyužitých zdrojů. Stane se tak jedině v případě nových ekonomických aktivit, které obstojí v ekonomické konkurenci.

Dimitrij Choma, profesor

Josef Šenfeld, poslanec (KSČM)

9.jpg, 997kB


Slušovice i dnes plné podnětů

Otázka, proč po uplynutí tak dlouhé doby, jméno kdysi velmi známé obce nedaleko  Zlína, zcela nezapadlo, je jistě na místě. Vždyť mnoho dříve populárních míst, podniků, lidí upadlo v zapomnění. Vysvětlení je celkem jednoduché. Za prvé se tam zrodilo něco, co  po sobě zanechalo velmi zřetelnou stopu - minimálně v myslích mnoha lidí z blízkého i dalekého okolí. Za druhé je zde muž, skvělý organizátor významného podniku, který upoutal v době, o které je zmínka, velkou pozornost doma i v zahraničí. A tento člověk, doc. Ing. František Čuba, CSc., dává o sobě vědět i dnes. Dělá to obdivuhodným způsobem. Ví totiž velice dobře jedno: máte-li touhu sdělit nějakou myšlenku širší veřejnosti, musíte být slyšen. Jelikož není čelným vládním politikem, nemůže mít ambice sdělovat opravdová moudra prostřednictvím masových sdělovacích prostředků. Využívá k tomu způsob dávno objevený: pořádá konference a semináře. Téměř každý rok, a to střídavě ve Zlíně, v Brně, v Nitře atd. Činí tak ve spolupráci se svými dřívějšími spolupracovníky z podniku – s prof. Fr. Trnkou a doc. J. Hurtou. V posledních letech většinou pouze s druhým ze jmenovaných. Je si vědom, že jedním z rozhodujících kritérií seminářů takto zaměřených, je počet jejich účastníků. Nemá o ně nouzi, jak potvrdí všichni ti, kdo mezi nimi byli. Tito přímí účastníci jsou totiž nejlepšími šiřiteli zde vyslovených myšlenek. Ale nejenom šiřiteli, často i realizátory. A protože se jedná o problematiku zemědělskou (politickou, ekonomickou, organizátorskou, technologickou aj.), mezi účastníky naprosto převažují lidé aktivního věku, jejichž činnost je s tímto odvětvím spojená. Vzhledem k tomu, že situace  v českém i slovenském zemědělství je v současnosti neuspokojivá, mnoho zemědělských odborníků z oblasti podnikové, ale i politické, cítí potřebu slyšet něco o směru dalšího žádoucího vývoje či způsobu překonání stagnace, ze které momentálně stále nemůžeme  vybřednout. V tomto duchu probíhal i seminář v měsíci květnu t. r. ve Zlíně na téma Zemědělství pro příští dvacetiletí a již  tradičně účastníci obdrželi na toto téma i publikaci v rozsahu zhruba 100 str. Navíc pak ještě i sborník referátů od předních odborníků v oboru zemědělské politiky, rostlinné a živočišné výroby a energetiky. Tradiční knižní podoba má ohromnou výhodu – k pramenům se můžete bez komplikací vracet kdykoli podle vlastní potřeby.

Od myšlenky k výsledkům není cesta snadná

Určitě jsou zde myšlenky, které přímo volají po uskutečnění, ale je zde též politická i ekonomická realita ve společenství kam náležíme, která tomu na jedné straně  přeje, na straně druhé ale též nepochopitelně komplikuje. Ať je cesta od jednoho k druhému jakkoli komplikovaná, jedno je jisté, že bez myšlenky se nepohneme. To platí samozřejmě pro všechny naše činnosti.  F. Čuba a J. Hurta se zcela právem  na posledním semináři  odvolávali i na zkušenosti z prosperujícího slušovického podniku. Jak bychom mohli pochybovat o prosperitě, když za čtrnáct let (1975 – 1989) se tržby podniku zvýšily patnáctkrát a zisk v absolutním vyjádření z 32 na 839 mil. Kčs. Takového vzestupu nelze pochopitelně dosáhnout pouze na bázi byť sebelépe prosperující zemědělské výroby. A právě spojování zemědělství i s jinými činnostmi za přispění vědeckotechnického rozvoje bylo tím, co umožnilo nebývalý rozvoj. Proto se ani dnes nelze divit, že i pro dnešek je zde tak velký zdroj inspirací. Jako jeden z příkladů, jak lze použitím myšlenek vyrobit velké množství výrobků, je uveden systém výroby kukuřice KSL. Podnikům se garantoval výnos plodiny vyšší  nejméně o 20 %, v té době nejčastěji z 5 na 6 t. Ten, kdo se v té době zajímal o dění ve Slušovicích, ví velmi dobře, že systém se úspěšně uplatnil mimo jiné i na více než 1000 ha polí v okolí velkého ukrajinského města Charkova. Nepočetný tým osmi odborníků přispěl tak ke zvýšení produkce v hodnotě zhruba 150 mil. Kčs, samozřejmě se všemi z toho vyplývajícími ekonomickými výsledky pro partnerské podniky, ale i podnik, který k tomu přispěl. Na pozadí těchto skutečností se rozebírá současná situace doma i v zahraničí, jaké možnosti poskytují dnes dostupné informace a vůbec jaké by mohlo být místo „intelektuálních služeb“  v současném rozvoji i českého zemědělství.

Navazovat i na to, co zde bylo

Autoři zcela pochopitelně velkou pozornost věnují i tomu,  co v minulosti prosperovalo a na co  lze navázat. České zemědělství se často bezdůvodně vzdalo produkce, která  umožňuje tvorbu značných tržeb i zisků. A tak lze mluvit o návratu k daleko větší produkci květin, zeleniny,  ale i jiných plodin a chovů. Ale zůstaňme u květin, byť to není rozhodující potenciální zdroj, ale ekonomicky jistě zajímavý. Chcete mezinárodní srovnání? U nás se v roce 2010 pěstovaly květiny na 130 ha krytých ploch a 100 ha ploch venkovních, tj. celkem na 230 ha. V tomtéž roce srovnatelná Belgie této produkci věnovala téměř 1300 ha. Nemluvě již o zemích s velkým zemědělstvím jakými jsou Francie a Německo, kde květiny se pěstují  na výměře 6 – 7 tis. ha. A tak lze srovnávat nejrůznější oblasti výroby a ptát se, proč v dobře prosperujícím zahraničí je to jinak. Z netradičních oblastí je jde především o výrobu energie. Nebudeme si zastírat, že ve veřejnosti často vzbuzuje rozpaky – na půdě se přece mají vyrábět potraviny. Jistě, ale je třeba brát v úvahu omezené možnosti odbytu zemědělské produkce a skutečnost, že zemědělský podnik nemůže prosperovat bez určitého objemu tržeb. Je-li zde možnost pro nezemědělské účely vyčlenit nevýznamný podíl obhospodařované půdy a k tomu využít i jinou organickou hmotu, jinak nevyužitelnou, není to v rozporu ani úkolem odvětví v ekonomice země. V ČR je již dnes v provozu 289 bioplynových stanic a mnohé další jsou  ve výstavbě. Jedná se též o účelné využití tepla.

A s jakými podněty přicházíme my

když pojednáváme o podnětech ze Slušovic? Možná je  nejvyšší čas vrátit se k vizi českého zemědělství, která  vznikla v době Fišerovy vlády. Je to přece otevřený dokument,  na který lze jistě navázat. Pokud ne, tak bychom se měli pokusit o něco nového. Neprojevuje-li  v tomto směru snahu rezortní ministerstvo, nic nebrání tomu, aby se iniciativy chopily nevládní zemědělské organizace. Není třeba svolávat velké a finančně nákladné konference – pro začátek postačí skupina lidí, kteří k tomu mají co říci a jsou přesvědčeni o užitečnosti takového kroku. A myšlenky F. Čuby, J. Hurty i ostatních naleznou i zde uplatnění.

Dimitrij Choma, profesor

2.jpg, 3,0MB


Kečup z rajčat

Sýr, který mléko ani neovonělo. Uzeniny, kde se maso najde možná jen pod lupou. Kečup, kolem něhož rajče ani nepřenesli. To jsou zřejmě nejznámější příklady potravin, s jejichž kvalitou, či spíše nekvalitou se potýkáme jako spotřebitelé. Slýcháme občas vtipné rady, abychom takové výrobky prostě nekupovali. Jednak je leckdy obtížné zjistit, že dotyčný kečup není z rajčat. To, že mnozí lidé mají hluboko do kapsy, pak zneužívají někteří obchodníci, aby jim nabídli za nižší cenu mizernou kvalitu. Vzrůstající obliba farmářských trhů ukazuje, že řada lidí už má takových praktik dost a chce jíst opravdové masné či mléčné výrobky. Může se toho dočkat i v obchodních řetězcích? Podle mého názoru určitě. Neviditelná ruka trhu to však sama nevyřeší, protože jejím zájmem je shrábnout co nejvyšší zisky. Takže stát by neměl zavírat oči před současnou situací.

Ve svém volebním programu KSČM nabízí hned několik návrhů, jak napomoci tomu, abychom nejedli blafy. Můžeme navázat na dřívější přísné československé potravinářské normy. Závazné standardy pro všechny druhy potravinářských výrobků by měly vytlačit z trhu hru s náhražkami a nekvalitními surovinami vydávanými za něco jiného. Potravinová soběstačnost není nějakou zastaralou myšlenkou, protože zároveň snižuje závislost na dovozu například masa. Proč se tyto praktiky zejména obchodním řetězcům vyplatí? Dodatečné finanční zdroje pro zemědělce v přepočtu na hektar zemědělské půdy nejsou v zemích EU stejné. To je třeba napravit. Ale český stát na to nemusí čekat. Omezit zbytečný dovoz dotovaného zahraničního zboží můžeme také tím, že my jako spotřebitelé budeme preferovat obchody s českým zbožím a budeme kupovat kvalitní české potraviny.

Čeští zemědělci a zpracovatelé by také neměli být obchodními řetězci tlačeni do situace, aby své výrobky prodávali na hranici nebo dokonce pod hranicí výrobní ceny. Je možné uvažovat mimo jiné o stanovení nejnižších výkupních cen produktů. Jak se říká, všechno souvisí se vším. Zemědělci a zpracovatelé v ČR mohou dostat ceny, které jim zajistí pokračování i rozšiřování produkce, spotřebitelé získají potraviny v potřebném množství s garantovanou kvalitou. Potom, abychom koupili kečup z rajčat, nebudeme muset mít téměř detektivní schopnosti.

Josef ŠENFELD, kandidát do Poslanecké sněmovny, Ústecký kraj (KSČM)  



Důležité je, se nevzdat…

Nostalgická atmosféra odcházejícího roku nás vždy přiměje k bilancování uplynulých měsíců, k ohlédnutí do minulosti. I já bych rád  trochu zalistoval knihou života zpět, ale nechci jen planě vzpomínat. Rok, který se kvapem blíží, bude bohužel pro řadu našich občanů znamenat další  zhoršení jejich  již tak dost nízké životní úrovně. Potýkáme se a bojujeme s mnoha problémy, my jedinci, naše země i naše strana … ale nechci být skeptikem, ba naopak! Chci připomenout, že život je věčný boj a pokud máme před sebou ten správný cíl, pak bychom neměli v tomto boji polevit, i kdyby  překážky byly sebevětší. Někdy úspěch nepřichází ihned, je otázkou dlouhé řady let a předcházejí mu i dílčí prohry. Možná by toto mé zamyšlení mohlo být návodem, že se vyplatí vytrvat. Mám teď na mysli jednu z bitev, které se podařilo dotáhnou do vítězného konce -  změnu politického vedení  u nás v Hoštce, na kterou jsme právem hrdí.

Ale začátek nebyl zdaleka  tak idylický. Držím v rukou leták z komunálních voleb 2006 a ještě i po  letech cítím v sobě stejné rozhořčení i útrpnost nad ubohostí člověka, který se k něčemu takovému dokázal propůjčit. Můj portrét je na něm prezentována hned vedle tváří Lenina, Stalina, Gottwalda a Hitlera, s hesly Učenlivý žák ruských bolševiků - Estébácký udavač hlásící se k idejím komunistického terorismu … a další špína.

Od roku 2002 působím jako poslanec PS PČR a být poslancem-komunistou znamenalo v letech po tzv. revoluci 1989, působit na své okolí  jako rudá muleta na rozzuřeného býka. Tehdy se do naší obce přistěhoval jistý podnikatel z Prahy a rozhodl se, že všem hošteckým ukáže, jaký je komunistobijec! Tak vznikl ten nestoudný leták, který si stále schovávám, aby mi připomínal, kam až dokáže zajít lidská nenávist, zloba a omezenost. Objevil u nás ve všech domácnostech i ve všech zdejších firmách. Zřejmě se jeho autor domníval, že ačkoli zde nemá žádné kořeny, získá si tímto „hrdinským“ činem na svou stranu většinu obyvatel naší obce. Lidé však nad jeho výtvorem většinou jen nechápavě kroutili hlavami. Byl to tvrdý úder pod pás, ale nebyla to první otevřená výzva k boji.

Prapůvod útoků na moji osobu spatřuji v článku, který vyšel v MF Dnes v roce 2004 pod názvem Kdysi zanedbaná Hoštka se mění v Beverly Hills. V tomto článku jsem já, jako zastupitel, pochválil paní starostku Podpěrovou za způsob, jakým řídí na naše město, které roste bez nadsázky do krásy. Bohužel ti, kteří neustále cítili potřebu bojovat proti komunistům, obrátili moji pochvalu proti ní a řádně jí  za spolupráci s komunistou vyčinili. Došlo to např. až do takových absurdit, že paní starostce  měla zakázáni přístup na radnici ve Štětí. Tím se asi navždy rozbily naše vzájemné dobré vztahy a ona ve snaze zavděčit se kritikům, začala hledat způsob, jak se pro vždy se mnou vypořádat.

A protože nemohla jít proti mně přímo, rozhodla se mne zasáhnout přes moje rodiče, kteří bydlí v nedaleké  vesničce Malešov. Jejich domek stěnou přímo navazuje na komorovou sušárnu chmele a tak paní starostka zařídila, aby objekt sušárny  zakoupil právě onen autor hanlivého pamfletu. Společně pak připravili projekt nazvaný Dům řemesel. V té době byly hojně podporovány projekty na vznik nových pracovních míst a zde se jich nabízelo hned 50! Až potud vše v pořádku, nebýt toho, že mi hned bylo jasné, o co ve skutečnosti jde. Tento objekt rozhodně nebyl vhodný pro vybraný záměr a to hned z několika důvodů. Nebyla k němu přístupová komunikace, byl by zde velký pohyb osob i materiálu a navíc jakýkoli hluk či vibrace by se přenášely přímo přes sousedící stěnu do obydlí mých rodičů. Já jsem navrhl, že by se tento záměr mohl realizovat v téže obci, pouze v jiném vhodnějším objektu, kterých se v Malešově nabízelo dokonce několik. Bylo však od počátku zřejmé, že tento projekt je zaměřen k mé likvidaci, protože oba autoři plánu dobře věděli, že já budu své rodiče bránit!  Musím uznat, že scénář byl vskutku chytře vymyšlen. Podařilo se rozpoutat hysterii proti mně i mým rodičům, kdy jejich dům obléhaly štáby redaktorů, kteří se tuto kauzu snažili prezentovat novinovými články o tom, jak poslanec za KSČM brání vzniku nových pracovních míst. Malešovští občané podepisovali proti nám petici … Celá věc však skončila tím, že když jsme v určité fázi podali odvolání proti zmiňované stavbě, podnikatel nedostal dotaci a to znamenalo, že projekt nemohl být realizován. Paní starostka však využila i tuto skutečnost proti mně a označila mne za původce maření dotace. Objekt sušárny chmele dodnes chátrá …

Změnu na radnici jsem začal připravovat právě v období po roznesení onoho letáku, protože na radnici začaly probíhat změny, které se neslučovaly s mým přesvědčením o správném vedení obce. Paní starostka  např. nakoupila pozemky pro stavbu nových domů, nikoli však pro město, které by z toho mohlo profitovat, ale pro svou rodinu. Jedna z věcí, které bily až markantně do očí, byla nenávist vůči mému mateřskému podniku Agro Hoštka a.s. Když se jednalo o podporu podnikatelů, byli z této podpory vyčleněni právě zemědělci. To vše bylo pro mne popudem k připravení změny v obsazení radnice. A začít jsem musel právě u řadových občanů našeho města, kterým bylo třeba vysvětlit, co je špatně a jaké hledat východisko. V tomto mi byl velmi nápomocen Ing. Ivo Perna, krajský zastupitel za KSČM, byť sám není členem strany. Jeho osoba je dostatečně známa nejenom v Hoštce, ale i v celém litoměřickém okrese a pro většinu občanů byl  přijatelný i náš návrh, aby kandidoval na starostu. Velkou měrou přispěli k našemu společnému úspěchu také kolegové z fotbalového oddílu TJ Sokol Hoštka, kde   působím od roku 1991 a  obstarávám administrativní agendu. Všichni mne dostatečně znají, proto nebylo těžké získat jejich podporu a tak jsme mohli vytvořit kromě kandidátky KSČM ještě druhou,  nazvanou Pro sport a zdraví. To byla vlastně příprava našeho koaličního partnera, neboť jsme si uvědomovali, že jenom pouhé vítězství KSČM nestačí. Bylo nám jasné, že časy, kdy jsme měli nadpoloviční většinu jsou definitivně pryč a proto je třeba  si koaličního partnera cíleně připravit. Na naši druhou kandidátku  se nám podařilo získat vážené osobnosti Hoštky a tudíž, kdo měl problém volit přímo kandidáty KSČM, dal  hlas našim kandidátům z uskupení Pro sport a zdraví. Ačkoli jsme obě kandidátky velmi pečlivě připravili, přesto jsme nepočítali s takovým úspěchem, který znamenal doslova převrat ve vedení naší radnice. Naše promyšlená taktika a trpělivá práce s občany přinesla své ovoce.

Vznikla křehká vládnoucí  koalice, kde KSČM a Pro sport a zdraví získaly 8 hlasů a tři uskupení kolem bývalé starostky 7 hlasů. Opozice se ji snažila prosadit do rady města, což pro nás nebylo akceptovatelné. Souhlasili jsme však, aby vykonávala  funkci předsedkyně kontrolního výboru, neboť je logické, aby kontrolní orgán byl z řad opozice. Po volbách jsme zaznamenali řadu pozitivních ohlasů i gratulací od řadových občanů, kteří zazlívali bývalé paní starostce zejména to, že jim nepopřávala sluchu. Nebyla přístupná dialogu a tím to u řady hošteckých občanů prohrála. Neuskutečnil se ani její katastrofický scénář, kdy zastrašovala ještě před volbami pracovníky radnice, že pokud zvítězí komunisté,  přijdou všichni o  místo! Naštěstí Ing. Perna s nimi včas pohovořil a vysvětlil všem, že žádné výpovědi se rozdávat nebudou. Ujistil je, že v případě našeho vítězství, chceme i nadále spolupracovat se stávajícím týmem, pouze uskutečňovat náš volební program. My nyní usilujeme  o zcela jiný přístup k našim občanům. Každý hlas  musí být vyslyšen a pokud je to v zájmu většiny občanů a  schůdné technicky i ekonomicky, snažíme se  předložené návrhy realizovat.

Mohu-li se pochlubit s ročním odstupem našimi úspěchy, pár důležitých  změn se nám již podařilo.  I proto se domnívám, že se nemusíme dalšího fungování na radnici obávat. Abych byl konkrétní, hned od nového roku jsme dosáhli  v jednom z bytových domů snížení  nájemného ve všech bytech ze 125,- Kč/m2 na 50,- Kč/m2. Poté jsme ještě během roku přehodnotili nájmy ve dvou dalších bytových domech, které byly dle našeho mínění také neúměrně vysoké. Dále jsme dle slibu zastavili veškeré projekty a aktivity v lokalitě kolem místního hřbitova, z důvodu zachování pietního místa a z důvodu polohy v ochranném pásmu Českých drah. Určitě velkou radost jsme udělali našim maličkým a jejich rodičům,  realizací nového dětského hřiště v městské části Kochovice, na které jsme získali 700 tis. Kč z fondu hejtmanky Ústeckého kraje. Podařila se rekonstrukce komunikace mezi školou a tzv. Lindovým dvorem, která má odlehčit hlavní příjezdové komunikaci na náměstí (ulice Litoměřická). Byl nainstalován zpomalovací semafor, což je věc vpravdě revoluční a je málo měst, které se jím mohou pochlubit. Šlo nám o zklidnění dopravy na hlavním tahu oddělujícím městskou část Kochovice, aby děti mohly bezpečně přecházet přes přechod do školy v centru Hoštky. Dříve totiž  právě tato komunikace připomínala spíše závodní dráhu.

Ačkoli jsme dosud žádný průzkum o spokojenosti občanů neprováděli, lze soudit z  jejich  účasti  na veřejných zasedáních,  že se více zajímají o dění v obci a  na jednáních zaznívají konstruktivní návrhy.  Domnívám se, že občané ani tak  nevnímají to, která strana vládne, ale především, jak se o ně stará. Tento fakt  je pro ně rozhodující. A  nám se snad daří jejich představy  plnit. Na vesnici je vše trochu jinak než ve větších městech.  Lidé si tu  takříkajíc vidí jeden druhému do talíře a pokud někdo odvádí nekvalitní práci nebo provádí nějaké nepravosti, je to okamžitě každému na očích a v konečné výsledku se vše odrazí při volbách.

Srovnám-li období, které uplynulo od vydání onoho potupného letáku, dnes mohu říci, že cítím obrovské zadostiučinění z toho, že mne ti, kteří tolik usilovali o mou likvidaci, nedokázali zlomit. Naopak, vše se nakonec obrátilo v prospěch nejen můj, ale především nás -  komunistů a našich sympatizantů! Důležité je se nevzdat a mít vedle sebe ty správné lidi, kteří ve vás věří a v časech dobrých i zlých stojí  na vaší straně. A já věřím, že takových lidí je mezi námi stále víc než dost!

Josef Šenfeld

10.jpg, 997kB

Datové schránky: pro koho přínos, pro koho zátěž?

Ve své kontrolní zprávě NKÚ poznamenal, že od ministerstva vnitra neobdržel žádné doklady, podle nichž by se dalo spočítat, k jakým úsporám došlo po zavedení datových schránek. Dá se předpokládat, že se ušetřilo alespoň za část poštovného na doporučené dopisy mezi institucemi a mezi úřady a právnickými osobami, které si datovou schránku musely povinně založit. I tak nejde o žádnou levnou záležitost, protože v letech 2009 až 2012 stát utratil za tento sytém skoro tři miliardy korun. Notáři a exekutoři mohli jásat, protože na datových transakcích za toto období ušetřili stovky milionů korun. Tyto náklady rovněž nesl stát.

Další v pořadí měly být osoby samostatně výdělečně činné. Od prvního ledna příštího roku měly komunikovat s Českou správou sociálního zabezpečení povinně pouze přes datové schránky. Zatímco pro úřady a jejich vzájemnou komunikaci mohou datové schránky znamenat přínos, pro OSVČ by se staly ve většině případů zátěží. Bez většího rozruchu dohodl ministr práce a sociálních věcí v demisi František Koníček odložení této povinnosti o rok. K tomuto problému by se měla vrátit i nově zvolená sněmovna. Živnostenský list má u nás téměř milion lidí. Datové schránky dosud využívá jen zhruba čtyřicet tisíc. A není to náhoda. Mezi OSVČ totiž existují velké rozdíly. Jsou mezi nimi draze placení právníci, pro něž je datová schránka nezbytností. Ale i opraváři praček, kadeřnice či drobní zemědělci, kteří by ji nejspíš potřebovali jen jednou ročně. Má smysl je do toho nutit? KSČM ve svém programu prosazuje diferencovaný pohled na OSVČ a nehází je do jednoho pytle. A to i v případě výdajových paušálů uplatňovaných při výpočtu daně z příjmu, jejichž prudké snížení se svého času tak zalíbilo Miroslavu Kalouskovi (TOP09). Nejsem si však jistý, zda to i nyní připomíná při setkáních s voliči.

Za důležité považuji také to, že řada OSVČ vlastně žádní podnikatelé nejsou. Tito lidé, zpravidla zedníci, obkladači a další profese, si museli nechat vystavit „živnosťák“, aby dostali práci. Často stejnou, jakou dělávali coby zaměstnanci. Jenže jejich „zaměstnavatel“ ušetří na sociálním a zdravotním pojištění, které si musejí hradit sami. Nemají nárok na dovolenou či odstupné. Zákazy tzv. švarcsystému zatím příliš nepomohly. Pokud KSČM navrhuje zvýšit kontroly a zpřísnit tresty za tento způsob zaměstnávání, pak to není nějaký „trucpodnik“ vůči větším podnikatelům. Lidé pracující v tzv. švarcsystému žijí v neustálé ekonomické a sociální nejistotě, často odvádějí na sociální pojištění jen nejnižší možnou částku a po odchodu do důchodu se propadají do bídy. Těmto důsledkům „výhodného“ zaměstnávání pracovní síly chceme bránit. Zavádět povinné datové schránky pro tyto OSVČ považuji za diskutabilní. Přinejmenším. Trvat na tom, aby hlavní činnost v podnicích a společnostech vykonávali zaměstnanci, nikoli OSVČ, je proto zásadní požadavek.

Josef ŠENFELD, kandidát do Poslanecké sněmovny, Ústecký kraj (KSČM)

Haló noviny 1.10. 2013 


Všechna práva vyhrazena © Pepa Šenfeld